V tunelech

Obrázek uživatele Layla TB
Rok: 
2014
Fandom: 
Obdarovaný: 
Zuzka

„Doktore, prosím, řekni mi, že tohle neskončí nějakou srážkou,“ Clara se pevně držela zábradlí, nohy zapřené o zem, od hlavy až k patě mokrá. Ještě před několika minutami musela skočit z pukajícího ledovce do oceánu a doplavat k Tardis, zatímco se je jejich pronásledovatel pokoušel odstřelit. Doktor na tom byl se stavem oblečení stejně. Zoufale běhal kolem kontrolního panelu. Stiskl to a potom ono tlačítko, tu zkontroloval situaci na obrazovce, tu pohnul páčkou.
„Doufejme, že ten, kdo se s něčím srazí, nebudeme my. A přestaň na nás střílet,“ osopil se na obrazovku po jeho pravu. Několik škubnutí následováno náklonem doprava, načež se Clara chvíli ocitla nohama ve vzduchu, a vítězný úsměv na Doktorovi tváři značili, že se jim ho podařilo setřást.
„Jsou pryč? Vzdal to?“
„Jo. Vzdal to. A narazil do Mount Everestu ve třicátém století. Ale jo, setřásli jsme ho. Kam bys chtěla teď? Slyšel jsem, že v Japonsku je docela zajímavo kolem roku 1862.“ Obrátil se ke Claře. Ruce měla založené, z vlasů jí pomalu odkapávala voda.
„Co myslíš?“
„Máš pravdu, Japonsko ne. S takovou by tě tam někdo propíchl. Ale měla bys na té své povaze trochu zapracovat nebo se tam nikdy nepodíváš. Budoucnost tedy.“ Posunul pár páček.
„Pro dnešek toho bylo myslím dost. Potápět se k Tardis snad už nějakou dobu nepřekonáš. Potřebuju se usušit a vyspat. Nemluvě o tom, že mám s někým zítra schůzku. Vezmi mě domů, prosím.“
Snažil se něco namítnout, ale v ten moment narazili. Pořádně. Do něčeho tvrdého. Claru to odhodilo pod schody, Doktor se svalil na zábradlí. Z kontrolního panelu začaly prskat jiskřičky následované syčením. Clara se ozvala zpod schodů jako první, zatímco se ze země sbírala. V nakloněné Tardis se držel balanc těžko, ale nakonec se po schodech i doplazila na řídící můstek. Sklouzla se k Doktorovi: „Řekni mi, že jsme nenarazili.“
„Ne, Claro, přistáli jsme v kraji polštářů. Uděláme nejlépe, když zjistíme jak špatné to je a jestli je to venku horší.“ Přitáhl se k panelu. „Jestli všechno funguje správně, tak se venku dýchat dá. Každopádně si vezmeme obleky. Některé ty hodnoty mi nedávají smysl.“
Nacházeli se v nějaké podzemní chodbě. Tardis horním rohem narazila do zdi tunelu, avšak namísto toho, aby se zvenčí nějak poškodila, zaryla se budka rohem hluboko do stěny. Vnitřní systém se s nárazem vypořádával mnohem hůř. Tlak lehce poničil pár obvodů a to způsobilo ono syčení.
„Nic s čím by si Tardis po nějaké době nedokázala poradit. Necháme ji tady, porozhlédneme se kolem. Až se vrátíme, vše bude zase v uspokojivém stavu,“ okomentoval situaci z venčí Doktor za pípání sonického šroubováku. „Spíše se mi nelíbí to kolem. Dá se tu sice dýchat, ale ve vzduchu je i něco jiného. Něco tu zapáchá.“
Clara ho poslouchala přes vysílačku, zatímco ručníkem sušila, co šlo. Mokré vlasy gumičkou smotala do drdolu. Při jeho poslední větě vyšla ve skafandru bez helmy ven a do obličeje ji uhodila vůně, o které mluvil: „Nevím jak tobě, ale mě to voní jako perníčky.“
Vůně cukroví se linula tunelem, ale známé teplo zaneprázdněné kuchyně s sebou nenesla. Byla tam zima. Což hned potvrdilo i její kýchnutí. Světla vedená stropem tunelu bzučela elektřinou, jejich zář osvětlovala chodbu jen slabě. Několik kroků před nimi se tunel rozděloval do dvou dalších chodeb. Kromě střídavého blikání poškozeného světla nad Tardis a oblých hladkých chladných stěn před nimi nic neleželo.
„Podle posledních dat z Tardis jsme časovým vírem prolétaly někde tak kolem roku 450 tisíc lidmi obydlenou částí galaxie.“ Ukázal na rozcestí. „Ty chodby nejsou značené, kdo ví, jak moc hluboko v podzemní síti se nacházíme. Doufejme, že...“
Zarazil se. Otočil se směrem za Tardis a zahleděl se do místa, které rozbité světlo neozařovalo. Z kapsy skafandru vytáhl baterku a posvítil tam. Od skla nárazem porouchané bezpečnostní kamery se odrazilo zpátky. Vedle ní se nacházel i reproduktor. Doktorovi se obočí stáhla do jednoho šedivého mostu. Se stále stejným výrazem se na Claru obrátil, ale následovně se mu obočí vrátilo do uvolněnější pozice. „Pojďme to tu prozkoumat.“
Vykročil vpřed. Clara jej následovala: „Něco se ti nezdá. O co jde? Čeho sis ještě všimnul? Podlaha je čistá, kolem nejsou žádné stopy, že by tu něco žilo, takže nebezpečná monstra bych tu nečekala. Vypadá to jako obyčejný tunel. Spíš by mě zajímal jeho účel, to mi zní strašidelněji. Trefila jsem se?“
Poskakovala mu po boku, aby se pohybem rychleji zahřála. Dlaň jí každou chvíli vylétla k nosu, aby setřela případnou rýmu. Ale za silného popotahování jí zatím z nosu neteklo. Po očku přitom sledovala, jak se mu obočí na obličeji hraje. Přemýšlel. Pravděpodobně tady Tardis nechtěl vůbec nechat, ale rychlost jeho chůze naznačovala, že zůstávat se mu taky nechtělo. U rozpažení chodeb se rozhodli dát doprava. Minuli několik funkčních kamer, ale nikomu na jejich druhém konci asi dva potulující se cestovatelé časem v prázdných tunelech nevadili. Narazili na další rozdělení chodeb.
„Značení. Ty chodby vůbec nejsou značené. Jak se tady potom má někdo vyznat? Někdo to tu musí udržovat.“ Měl pravdu. Kolem nebylo jediné sériové číslo, jediný nápis. Pouze hladké holé stěny.
Cvak.
Stěny se rozzářily růžovými šipkami směřujícími k rozcestí.
Na pravé zdi hrál zelenými světly nápis „Přihořívá.“
Doktor se zadíval do kamery: „Chtějí, abychom následovaly ty šipky. Pojďme zpátky.“
Vykročil směrem zpět. V tu chvíli do Clary něco vrazilo. Vysoké asi tak pod její bradu. Černé kudrnaté vlasy. Kalhoty a mikina stejné barvy. Dívka. Vyběhla ze směru, kterým přišli. Kolem pravé ruky jí svítil růžově kovový náramek. Rychle se sebrala ze země, přejela pár očima a zavelela: „Je to za mnou, honem.“
Rozběhla se, ale Clara ji hned paží zastavila: „Co je za tebou?“
Namísto odpovědi, dívka zírala na zápěstí. Pak pohledem zkontrolovala Doktora: „Nemáte náramky.“
„Nemáme. Měli bychom mít,“ zeptal se.
„Vy nejste součástí programu?“
„Jakého programu?“
Chodbou se rozneslo pravidelné tikání.
„Jak jste se sem dostali? Víte kudy k Perníkové chaloupce?“
Přibližovalo se.
„K Perníkové chaloupce? Copak je tohle les?“
Clara trhla Doktorovi ramenem: „Jdeme. Něco se sem blíží a vůbec to nezní mile. O co jde, vyřešíme cestou.“
Zahleděl se směrem, kterým přišli.
„Vy dva jste v bezpečí,“ zastavilo je děvče. „Nemáte náramky, po vás nejde. Ani zdi na vás nereagují. Pokud nebudete zasahovat, půjde jenom po mně.“
„Jak se jmenuješ,“ sklonila se k ní Clara.
„Lizy“
„Pojďme, Lizy, dostaneme tě odtud,“ chytla ji za ruku. Rozběhli prostřední chodbou před nimi dál. Interval mezi tikáním za nimi se zkrátil. Přidalo to také do kroku. A přibližovalo se to.
„Lizy, co tě to pronásleduje? Přestalo by to, kdybych ti sundal ten náramek?“ Vytáhl sonický šroubovák.
„Ano, ale pak bychom nevěděli cestu.“
„Jak to myslíš? Ty šipky ukazují do všech chodeb.“ Poukázal na růžovou kalamitu, která se rozsvěcovala v každé chodbě, kterou míjeli.
„Doktore, přihořívá,“ ukázala Clara na nápis několik kroků před nimi. „To znamená, že se blížíme.“
„A k čemu se to blížíme? Může to být cokoliv. Co když se blížíme přesně tam, kam nemáme. Vždyť pokud tam hoří, tak tam rozhodně nebude bezpečno.“
„Až bude hořet, jsme u perníkové chaloupky. Tam je cíl,“ křikla Lizy.
Vběhli do levé chodby.
„Přihořívá,“ hlesla Clara, když minuli další ceduli. Vůně cukroví stále sílila.
Chodba však končila železnými dveřmi. Po pravé straně se nacházela obrazovka. Lizy k ní přiložila náramek. Její obličej se objevil na displeji spolu s jejím jménem a dalšími informacemi. Z reproduktoru se ozval ženský hlas: „Lizy Sheffieldová, ročník devět. Přístup zamítnut. Důvod: Porušení pravidel. Je nám líto. Pro odvolání stiskněte červené tlačítko.“
Tikot se přibližoval. Lizy s klidem zatlačila na rudé kolečko pod obrazovkou.
„Podali jste žádost o odvolání. Odvolání zamítnuto.“
Stiskla jej znovu. A znovu. Ale odpověď byla stále stejná. Clara se zadýchaně opřela o dveře. Doktor šroubovákem mířil všude, jen ne na dveře. Také ještě lapal po dechu. „Počkej, chci vědět, co nás pronásleduje. Už by to mělo být za rohem.“
Slabé nakopnutí od Clary jej však hned přinutilo věnovat se panelu. O dvě zabzučení šroubováku a zasyčení dveří později se jim již otevřel pohled na rozlehlou místnost. Omamná sladká vůně nabyla na síle, ale žádné cukroví uvnitř nebylo. V levé zdi místnosti se nacházela pec. Oheň v ní již hodnou chvíli asi hořel, jelikož bylo uvnitř příjemné teplo. Uprostřed místnosti stál kulatý stůl na jednom silném podstavci se dvěma židlemi, na stropě visely čtyři kamery. Holé zdi nyní svítily růžově, až z toho Claru začaly pálit oči. Přesunula se blíže k ohni. Hlava jí třeštila. Chytla se za hlavu.
„Claro, teď není vhodná chvíle na přemítání. Něco se k nám blíží. Popadni tu lopatu támhle, prosím tě.“ Doktor si pohrával s nastavením šroubováku jednou rukou a druhou vtáhl dovnitř Lizy. Ta si začala si prohlížet místnost. Clara se rozhlédla kolem. Teprve nyní si všimla lopaty pod stolem. Doklopýtala k ní a podala ji Doktorovi, ale ten jí vrátil lopatu zpět do dlaní. „V té ohavné růžové máš tvůj obličej úplně nové barvy. Možná bys měla zapřemýšlet o menší změně. Ta rudá by ti mohla sedět.“
„Proč prostě nezavřeš ty dveře?“ Nevěděla, kam tím míří. Možná pokus o vtip. V tu chvíli by spíš ocenila paralen.
„Protože chci vědět, co to je. A pak se podíváme, co udělali tobě. Takovou barvu těmi světly jen tak nezakryjí.“
„Je mi jen trochu nevolno. Raději zavři ty dveře.“
„Ten smrad. Tipuji, že jde o nějaké omamné látky. Jsem si docela jistý, že i to, co jde po nás, je jen výplod naší fantazie. A tady ho máme.“ Namířil do vchodu šroubovák a začal couvat. Nohou shodil omylem židli, zakymácel se a dosedl na stůl.
Z nyní již potemnělé chodby, která zhasla, když vešly do místnosti, dovnitř vstoupila dívka. Černé kudrnaté vlasy. Černé kalhoty a mikina. Jen náramek chyběl. Do posledního detailu vypadala stejně jako Lizy. Každý její krok byl kovovým tiknutím o podlahu. Clara lehce couvla a vrazila do Lizy za ní. Dříve odhodlaný obličej dívky nyní zračil čirou hrůzu. Pec za nimi se sama se cvaknutím otevřela.
Za druhou Lizy se zavřely dveře. Otočila se ke své dvojnici a kovovým hlasem pronesla: „Lizy Shefieldová, ročník devět. Diskvalifikována.“
Clara nastavila lopatu směrem ke kopii. Lehce se přitom zakymácela, ale Lizy jí to pomohla vybalancovat. „Proč? Proč je diskvalifikovaná?“
Kopie otevřela ústa: „Důvod diskvalifikace: Nepovolený dvoučlenný doprovod.“
Doktor se pokusil také položit otázku, ale přerušil ho ženský hlas z reproduktorů: „Jedná se o obřad dospívání. Testujeme děti, zdali jsou dostatečně připravené pro svět dospělých. A zdali nám mají co nabídnout. Toto je poslední kolo odborníky sledované zkoušky a vy jste narušili její chod. Jak jste se dostali do těch chodeb?“
„Nehoda,“ pokrčil rameny Doktor.
„Vaše nehoda způsobila diskvalifikaci nadějného člena naší společnosti. Jste připraven za to nést následky?“
„Jaké následky?“
„Všichni nesplňující kritéria jsou spáleni a nahrazeni plně funkčními robotickými kopiemi s otiskem osobnosti. Jelikož se zkoušky neúčastníte, nebudete nahrazeni.“
„Chápu,“ přikývl. „To byl můj druhý tip.“ Zamířil k robotické kopii Lizy a jedním zabzučením šroubováku ji vyřadil z provozu. Clara položila lopatu na zem. Lehce se jí motala hlava, ale udržela se na nohou: „Hádám, že rodiče o tom nemají ani ponětí. Jen jsou plně pyšní na své absolventy. Jak se odtud dostaneme?“
„Vylez na ten stůl. Honem. Vynese nás nahoru, až se otevře východ,“ ukázal na strop. Nyní tam zeleně zářil nápis „Tudy domů.“
Přesunuli se tedy na desku „stolu.“ Jedním zabzučením se otevřel strop, druhým se podstavec začal pohybovat směrem nahoru. Clara se rychle podívala pod ně, jak se noha prodlužovala v pevný sloup. Nakonec se pod nimi strop zavřel, aby vytvořil podlahu z bílých dlaždic. Vůně cukroví byla stále přítomna. Zvedla hlavu. Stěny místnosti byly posázené obrazovkami. Na každé se nacházel jiný kout podzemních tunelů, na největších z nich se usmívala žena středního věku oděná do bílého pláště. Na stole před obrazovkou ležely tácy plné zdobených perníčků.
„Dejte si. Čerstvě upečené. A nemračte se tak. Samozřejmě, že studenty nepálíme. Tahala jsem vás za nos. Cílem této zkoušky je postavit se sobě samému. Celý život prcháme před tím, kým jsme. Závěrečnou zkouškou děti učíme, že mnohokrát je potřeba se jen přijmout.“
„A co ta pec,“ zašeptala Clara.
„Potom, co studenti pohovorem u stolu se svými robotickými otisky, necháváme je upéct trochu cukroví. Materiál je v přihrádce stolu. Je to taková tradice, že se po splnění zkoušky dává rodičům a pedagogům.“
Zarazila se. Dlaň jí vyjela k uchu: „Dobře, řeknu jim to.“ Teprve poté se opět podívala na skupinku stále se krčící na desce stolu. Doktor z něj již před chvílí slezl a procházel se po pokoji. Sledoval, co se děje na obrazovkách. Děti podobného věku jako Lizy běhaly chodbami s barevnými náramky a utíkaly před svými odrazy. Jeden chlapec se rozhodl stát na místě, ale robot se za ním vydal teprve, až když následoval šipky. Jiný hoch se vydal klonu naproti a vedl s ním rozhovor na vsedě na podlaze. Smáli se.
Clara se držela za hlavu: „Potřebuju čaj, paralen, vanu a postel. Tak to rychle skončeme. Co bude teď s Lizy? Byla kvůli nám diskvalifikována.“
Dáma na obrazovce usrkla z hrnku, položila jej na stůl a opět se usmála: „Nemějte obavy. Může poslední zkoušku zopakovat. Samozřejmě přeskočíme k poslednímu bodu. Váš dopravní prostředek, či co to je, na vás čeká v místnosti pod vámi. S vaším dovolením vás tam opět přesunu a Lizy může pokračovat ve zkoušce.“
„Proč růžová?“ Zeptal se Doktor.
Otázka byla směřovaná na Lizy. „Mamka mi ji vybrala. Že prý je holčičí. Ale já mám radši černou.“
„Tak to si se sebou ještě budeš mít co povědět,“ ozvalo se z obrazovky. „Čeká na tebe.“
Přesunuli se zpět na desku stolu a nechali se snést dolů. U východu stála Tardis, robotická kopie Lizy seděla na židli. Než se odebrali k odchodu, Clara se obrátila k Lizy. Objala ji a zašeptala jí něco do ucha.

Když dorazili domů, Doktor se před zavřením dveří Tardis pozastavil. Clara v kuchyni připravovala čaj. Vešel do obývacího pokoje. U televize se povalovalo několik dvd, která jí Danny přinesl. Fotka její třídy na televizním stolku stála hned vedle jeho. Prošel se po pokoji a prohlížel si ho.
Za jeho zády se ozvalo zakašlání. Clara v županu se dvěma šálky čaje v ruce. Koutky jí lehce cukaly, ale snažila se nedat najevo, jak ji jeho dnešní dedukce pobavily. „Takže zůstáváš? Na chvíli?“
Rozhlédl se ještě jednou po pokoji, přejel si dlaněmi po obleku, jako kdyby hledal klíče. Nakonec se chopil hrnku a napil se. „Na chvíli. Možná bychom se, ehm, mohli podívat i na nějaký film.“
„To bychom mohli,“ kývla. „A můžeš mi předtím povědět, co byl tvůj třetí tip?“
„Třetí tip. No přesně to, jak to bylo. Každý by měl čelit sám sobě. Za mého mládí jsme čelili časovému víru, to je podobné.“
„Chápu,“ usmála se. „Takže co takhle Muži v černém?“
„Nemám ponětí, o čem to je. Proč ne. Co jsi jí to šeptala?“
Clara se posadila do křesla a zabalila do deky. „Ale jen takovou menší historku. Jak jsem potkala sama sebe. To ty nemusíš vědět.“
„Claro, mohla jsi způsobit paradox!“
„Neboj. Ten bude až ve třetím díle. Nejdřív jen trochu mimozemšťanů.“
Spustila televizi.
„A teče ti z nosu. Prý že já mám divnou barvu.“

Komentáře

Obrázek uživatele Zuzka

Jé, Ježíšku, děkuju!
Ten nápad je bezvadný, má to spád i skvělé detaily, moc se mi to líbí! A ty perníčky, no mňam! A paní na obrazovce mi chvilku připomínala jednu postavu ze starých sérií (z Happiness Patrol), ovšem jen do té doby, než se to všechno vyjasnilo.
Nějaká beta by se na tom ještě asi napásla, ale já jsem nadšena! Díky moc moc!

Obrázek uživatele Layla TB

Už mi bylo řečeno. Až spáchám zkoušky, sama to opravím. Jsem ráda, že se líbilo, přestože jsem nestíhala a je to na tom vidět. Do příště se polepším, slibuji.

Obrázek uživatele Terda

To se mi líbí. Je to takové ve finále mírumilovné a mám chuť na perníčky. :)

-A A +A