Důvodná pochybnost (kapitoly 1-5)

Obrázek uživatele Julie
Rok: 
2017
Obdarovaný: 
Gleti

Prolog
Říká se tomu teorie kalhot času. Jedna maličkost může měnit celé životy. Osudy. Příběhy, Jedna jediná drobnost. V tomhle případě to byla slečna Isidorie Máselná, která do služeb rodiny Blacků nastoupila šťastnou náhodou již v roce 1965 (čímž se lišila od své dvojnice, která se do služeb staroslavného rodu dostala až o čtyři roky později). Isidorie byla chůva. Velice dobrá chůva. Díky ní bylo Siriovo dětství o trochu šťastnější. Měl o trochu raději své rodiče. Trochu víc věřil jejich názorům. Dost na to, aby ho Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu.

Kapitola 1. – Návrat do imitace
Soundtrack: R.E.M: Imitation of Life

Let ze San Francisca do Londýna trvá přes deset hodin. Přenášedlem by to samozřejmě bylo výrazně rychlejší. Jenomže Sirius měl pro mudlovské dopravní prostředky slabost. Pro letadla, vlaky, motorky a obecně cestování. Pro pozorování světa, který ubíhá okolo. Světa, kterého není součástí. Škvíra v čase. Volný prostor v životě.
Místo, kam se vracel, už moc dobře nedokázal považovat za domov. To, odkud odlétal, mu tak taky nepřipadalo, i když vlezlý hlásek v jeho hlavě (Ifi, jednoznačně to byla Ifi) tvrdil cosi o tom, že je to jen reakce na rozchod s Damienem.
Ještě před pár týdny by s tím možná nesouhlasil, ale San Francisco miloval výrazně víc než Damiena. Což znamenalo, že tam je jeho domov, že se tam rozhodně chce vrátit a že si ho rozhodně nenechá za žádnou cenu vzít. I když by se to tomu bisexuálnímu parchantovi možná hodilo.
Letadlo vklouzlo do mraků a utopilo se v mokré ušmudlané mlze. Spolu s ním se v ní rozpustilo posledních osm let. San Francisco přestalo existovat. Damien přestal existovat, Ifigenie, Miranda…
Dosedli na plochu, přijely schůdky, dveře se otevřely, vzal si bundu, sešel po schůdcích, šel po ploše, vešel do haly… Jako malá mořská víla. Každý krok bolel a on byl na suchu. V týhle zatracený zemi neměl nic. Nikoho. Jen řádku příbuzných, co ho nesnášeli. Vesměs mrtvých. A minulost, ve které byl někým jiným než teď.
Po tolika letech se na Grimmauldovo náměstí neodvážil přemístit. Vzal si taxík. Další kus bezčasí. Dost na to, aby se vypořádal s panikou. Anglie byla plná strašidel, ale to byl přesně ten důvod, proč se vracel. Hodlal je přemluvit, že mají zůstat tady a dát mu konečně pokoj. Přísahal by, že někde u Paddingtonu skrz okénko zahlédl Regula, hajzlíka jednoho malýho.
„Černé svědomí a černá magie nemají stejnou barvu náhodou,“ řekla mu jednou Ifigenie.
Doufal, že jeho svědomí nemá dost síly na to, aby tahalo mrtvé z hrobů. To by doma mohlo být poměrně dost těsno.

Možná považoval Anglii za ostrov duchů, ale rozhodně nečekal, že ho přivítá matka. Konec konců přiletěl právě kvůli tomu, že zemřela. Sotva se mu podařilo otevřít dveře, rozječela se úplně jako za živa.
„Zvrhlíku, zrádče, jak se opovažuješ vstoupit do mého domu! A co to máš na sobě! Špíno!“
Rychle okolo ní vyběhl do schodů. Ignoroval ji. Nebo se tak alespoň tvářil. Sakra, byla to přece máma. Chtěl pro ni truchlit a ne se hádat s uřvanou karikaturou.
„Kdybys tu zůstal, určitě by nezemřel,“ napůl jekot a napůl vzlyky.
„To se ještě uvidí,“ zašeptal sám pro sebe.
V patře se zastavil a otřel z obličeje pavučinu. Pokud se někdy utěšoval nadějí, že se ve vzpomínkách určité rysy jeho drahého domova poněkud nafoukly, tak se jí teď musel vzdát. Všechno bylo přesně tak, jak si to pamatoval. Včetně skřítčích hlav. Což mu ovšem něco připomnělo.
„Kráturo,“ zavolal zkusmo do chodby. Skřítek už nejspíš dávno hnil někde v kumbálu na košťata.
„Kráturo!“
Nic. Nahoře cosi zapraštělo, ale to nemuselo znamenat vůbec nic.
„Co ty, malá obludo?! Jsi tu?“
„Pan Sirius,“ ozval se hlas, který se jen sotva dal odlišit od skřípajích schodů. „Pan Sirius, co zlomil matce srdce. Co tady pan Sirius dělá? Co tu chce?“
„Ahoj, Kráturo,“ pozdravil ho Sirius s úsměvem tak neupřímným až bolel. „Vrátil jsem se.“
„Nikdo o vás nestál, pane.“
Zadíval se na tu mrňavou odpornou příšeru a teprve v tu chvíli to do něj narazilo jako betonová zeď. Byl doma. V tom doma, kam se s každým dalším rokem chtěl míň a míň vrátit. V týhle zatracený imitaci života, kde osmáct let předstíral, že sem patří. Mohl by se vrátit. Mohl by do toho vklouznout jako do rukavice. Být zase Sirius Black, dědic starodávného rodu.
Vyděsilo ho, jak jednoduché by to bylo.
„Připrav mi pokoj, Kráturo. Pár dní tu zůstanu,“ řekl a usilovně myslel na to, že vůbec nezáleží na tom, že domácí skřítek slyší, jak se mu klepe hlas.
V noci se mu zdálo o zeleném světle, hadech a lebkách. Přesněji řečeno o důvodech, proč se už nikdy nehodlal do Anglie vrátit.

Druhý den ráno z Krátury vyrazil kafe a panáka. Vzhledem k tomu, na co se chystal, si ho docela zasloužil. Regulův pokoj byl hned vedle toho jeho. Vůbec se nezměnil. Snad až na tu vrstvu prachu a pavučin. Pořád ta samá hromada zmijozelských krámů. Sirius veškeré odkazy na jejich společnou kolej sundal ze zdí v momentě, kdy mu došlo, že víc než půlka těch pitomců jsou nejenom pitomci, ale navíc i schvalují vraždy. Regulus tolik rozumu neměl. Tohle byla ložnice správného čistokrevného chlapce.
Spousta hadů a spousta zelené. Ale žádné lebky. Žádné Znamení zla. Nic co by nasvědčovalo tomu, s čím si vlastně Regulus zahrával. Pokud byl ovšem výstřižek z novin, který za ním tehdy bez jediné doprovodné řádky poslala matka, pravdivý. Nemusel být. Přece by bráška nebyl takový pitomec, aby se dal ke Smrtijedům.
Začal psacím stolem, přestože si byl naprosto jistý, že právě tam by žádný zmijozel alespoň trochu hodný toho jména nikdy nic neschoval.
Systematicky prohlédl všechny šuplíky. V prvním byla hromada starých brků a vyschlý kalamář. Ve druhém pod štosem pijáků našel krabičku mudlovských pastelek. Ze všech tří zelených zbývaly sotva špačky. Jasné barvy zazářily do šera zaprášeného pokoje. Nečekal, že první Regulovo tajemství bude vypadat takhle.
Nic dalšího už ale ve stole nebylo. Ani ve skříni, v truhle, v nohách postele, pod postelí… Až na výzdobu byly jejich pokoje totožné. Zamyslel se. Zašťáral rukama po prknech v podlaze. Nic. I spodní strana matrace byla čistá (tedy spíš prázdná). Ale dřevěné obložení pod oknem bylo povolené. Opatrně vytáhl kus leštěného dřeva. Vysypaly se z něj žluté stopy po červotočích. Z díry bylo cítit zatuchlinu. Zamumlal ochranné kouzlo a strčil dovnitř ruku. Nahmatal plesnivou koženou vazbu.

Problém s odchovanci zmijozelské koleje byl v tom, že jen velice neradi prozrazovali svá tajemství. Komukoli včetně přísně tajných deníkových záznamů. Dozvěděl se hodně věcí, které nečekal. Některé ho donutily napřed se trochu škodolibě usmívat (protože TOHLE, kdyby věděla matka) a pak najednou zabolely, protože si uvědomil, že TOHLE měl vědět on. Ovšem to, co vědět chtěl, tam nebylo.
Nic o smrtijedech, nic o Pánu Zla (nebo jak si ten blázen říkal), nic o vraždách, zločinech a spiknutích, které by mohly Regula stát život.
Až na předposlední stránce. Tři věty. Pro jednou se Regulus zapomněl a místo iniciály napsal plné jméno.
Peter Pettigrew se k nám přidal. Vím, že to dělá kvůli mně. Nemůžu mu to dovolit.
Přivedly Siria na nápad. Najednou měl určitou představu o tom, kdo by mu mohl pomoct.
Tohle chtělo americké řešení. Respektive slušného právníka.

Kapitola 2. – Šepot spravedlnosti
Soundtrack: Radiohead: Stop Whispering

Po Azkabanských zdech stékala voda. Vždy, když se přiblížili mozkomoři, objevila se na nich jinovatka. Pokud tedy nebyla zima. V zimě voda zmrzla. Remus věděl, kdy je zima. Věděl, že plynou dny a věděl, jak ubíhají měsíce. Nepočítal úplňky, ale stejně díky nim cítil, jak se čas pohybuje dopředu. Občas si myslel, že právě tohle mu zabránilo poztrácet veškerý zdravý rozum. Jindy se s hlavou mezi koleny hlasitě smál, protože si nebyl jistý, co to zdravý rozum vlastně je.
Už přicházel. Cítil, jak se měsíc noc po noci zvětšuje. Na vlka mozkomoři vliv neměli. Vlk si mohl položit hlavu na packy a usnout. Hlubokým spánkem vyčerpaných zvířat, kterým se nikdy nezdá o mrtvých přátelích.
Byla v tom pravidelnost, rytmus a rutina. Jako kapky dopadající na kámen. Den za dnem. Pokaždé, když kolem prošla hlídka. Čekal, kdy ho to rozleptá úplně.
Pak ale nastala změna. Nasadili mu stříbrná pouta a denní světlo bolelo v očích. Najednou měl zase nad hlavou oblohu a nedokázal se soustředit na nic jiného.

Napřed. Napřed se jen díval do příkrovu mraků a odhadoval, kde je asi slunce. Ale pak se začal vzpouzet. Kousal. Škrábal. Plakal a pomočil se, protože důstojnost byla to poslední, co ho zajímalo. Nebál se smrti. Nechtěl umřít, ale smrt by snesl. Jenomže tak milosrdná kouzelnická justice nebyla.
Neubránil se. Přivlekli ho před soud. Pod imperiem. V určitém kontextu to nebyla neprominutelná kletba.
Díval se ven z obličeje, kterým nemohl pohnout. Slyšel každé slovo. Každé se mu vpalovalo do paměti, aniž by chápal význam toho, co se tu říká.
Takhle nějak musí mozkomorův polibek vypadat, uvědomil si v jedné chvíli. Panika, co vám sebere vaše vlastní já.
Chtěl se sebrat. Chtěl fungovat. Chtěl vypustit vlka. Skoro se mu to podařilo. Jenomže soudní síň byla plná lidí. Možná mezi nimi byl někdo, kdo si nezasloužil umřít.
Black. Black ho probral. Sirus Black, arogantní zmijozelskej hajzl, kvůli kterému ho vyhodili ze školy. Zaostřil do lavic soudní síně. Nebyl to přelud, opravdu tam seděl. V křiklavém mudlovském oblečení a s povýšeným výrazem ve tváři.
Remus se usmál. Tohle byl Black. Před Blackem musel předstírat, že je všechno v pořádku. James by se otočil v hrobě, kdyby se Remus nechal ponížit před Blackem. Zvedl hlavu a připomněl si, že je alespoň z části člověk.
Paměť měl roztříštěnou na kousky. Ale už neřezaly. Nebyly ostré. Zapadaly do sebe jako puzzle. Jen musel najít ty správné. Z hlubin své paměti skládal svět, který před čtyřmi lety opustil, a snažil se do něj nějak zasadit to, co okolo sebe slyšel.
Prý nespravedlivý proces. Nedostatek důkazů. Samozřejmě, vlkodlaky přece nikdo nesoudí spravedlivě.
Měl právníka. Nestál vedle něj (tam byl mozkomor), ale doopravdy ho hájil, což byla zcela nová zkušenost.
„Neexistuje jediný přímý důkaz, že by pan Lupin byl skutečně odpovědný za smrt Petera Pettigrewa. Dokonce chybí i corpus delicti. Nevíme ani, jak oběť zemřela. Je až ostudnou pravdou, že můj klient byl odsouzen na základě dvou věcí - své vlkodlačí podstaty a skutečnosti, že byl v nepravou chvíli na nepravém místě.“

Proces se táhl několik dní, ale nakonec ho osvobodili. Nejdřív vůbec nechápal, co se vlastně stalo. Seděl naproti právníkovi a snažil se v jeho slovech najít nějaký smysl. Muž si jen trpělivě otíral brýle a recitoval mu aktuální verzi restrikcí zaměřených na vlkodlaky.
„Jste nevinný?“ zeptal se, když vyjmenoval poslední doklad, který je třeba kvartálně dodat na ministerstvo. Remus měl dojem, že na takové věci by se právníci ptát neměli.
Právník, kterého platil Black. Proč zrovna Black? Už nedokázal cítit vztek, ale pamatoval si ho. Z dob, kdy ještě záleželo na věcech jako práce a vzdělání.
Dal by hodně za to, aby věděl, co se té noci doopravdy stalo.
„Nezabil jsem Petera,“ řekl pomalu, protože to byla popravdě řečeno jedna z věcí, které si trochu vyčítal. Měl ho zabít. Jestli měl pykat za vraždu, měl ji alespoň spáchat.
„A zradil jste Potterovi? Prozradil jste je Voldemortovi?“
Zavrtěl hlavou. Jen trošku. Doufal, že to právník viděl. Nezradil je. Přinejmenším ne Voldemortovi.
„A jaké jsou vaše další plány?“
Zlomili mu hůlku.
Pro nedostudovaného vlkodlaka se moc práce nenašlo ani v dobách, kdy ještě nebyl kriminálník. Představil si oblohu. Slunce a vítr. Možná trávu a možná déšť. Teplý letní déšť, ve kterém se neskrývá plíseň. Zachumlal se do toho pocitu jako do teplé deky. Po čtyřech letech byl prvně na chviličku rád, že je na světě.
Pokrčil rameny. Nevěděl, co odpovědět.

Čekal leccos. Čekal, že po něm lidé budou plivat, že se mu budou vysmívat. Čekal, že budou létat kameny.
Nečekal Blacka. Měl ho čekat.
„Nazdar, Lupine.“
Šklebil se jako za starých časů.
„Co chceš?“ procedil mezi zuby. Ten jeho ksicht vypadal, že nezestárl ani o minutu. Co asi bylo vidět v jeho obličeji? V cele zrcadlo neměli.
„Dostal jsem tě z Azkabanu,“ pokrčil Black rameny. „Trocha vděčnosti by byla fajn.“
Remus se nadechl. Ve vzduchu byly cítit pachy, které nebyly moře a kamenné zdi. Byl za to vděčný.
„Máš pravdu,“ přiznal. „Dlužím ti poděkování.“
„Rádo se stalo.“
„Všechno?“
„Cože?“
„Jestli je to všechno, cos mi chtěl, Blacku.“
„Copak? Máš na práci něco lepšího?“
„Než postávat před ministerstvem a povídat si s tebou? Nech mě chvilku přemýšlet.“
Neměl na práci nic. Doslova a do písmene. Ale to nebyla novinka. Poradí si. Vždycky si poradil, tak to přece zvládne i teď.
Už se stalo, že neměl kde spát. James a Lily měli vždycky volný pokoj.
„Žádný nápad?“ rýpl si Black. „Budeš se hodně divit, když řeknu, že jsem tu právě kvůli tomu, abych ti nabídl práci?“
„Cože? To se… budu divit.“
Celá tahle konverzace byla podivná. I když po letech v Azkabanu by taková zřejmě byla každá. Možná se to dřív běžně stávalo. Možná každou chvíli přicházeli nepřítelé s nabídkami práce.
Black vypadal blahobytně. Pod mudlovským tričkem se mu rýsovaly svaly a vlasy měl čerstvě ostříhané. Ve škole se dokázal nosit jako páv. Arogance trochu ubylo, ale pořád držel hlavu vzhůru. Jako někdo, kdo by za práci byl schopen i platit.
„Jakou?“ zeptal se pomalu a více méně proti své vůli.
„Snažím se prodat rodinné sídlo. Nemám pro něj žádné využití. Až na to, že ta barabizna je od sklepa až po strop plná černé magie. Pokud si dobře vzpomínám, obrana ti šla.“
„Chceš mi tvrdit, že jsi zařídil moje propuštění z Azkabanu, protože potřebuješ získat lepší výchozí pozici na realitním trhu?“
Tou věty vyrazil dech sám sobě. Byl na ni pyšný. Zněla jako od příčetného člověka. Vztek mu očividně dělal dobře. Málem se na Blacka usmál.
Jenomže Black se neusmíval.
„To, že jsem si s někým ve škole párkrát vjel do vlasů,“ řekl úplně vážně, „neznamená, že ho nechám hnít v Azkabanu. Ale pro mě za mě, jestli nechceš, tak nechtěj a žij dlouho a blaze. “
Nevěděl, kde se to v něm vzalo. Ale dokázal odmítnout. Nevmetl Blackovi do tváře minulé křivdy. Dokonce ho ani neuhodil. Nekřičel. Jen zavrtěl hlavou.
„Promiň, ne.“

Možná nečekal, že uvidí Blacka, ale o setkání s Brumbálem stál. Bývalý ředitel se ani maličko nezměnil. Přistoupil k němu s rozpřaženýma rukama a laskavým úsměvem na vrásčité tváři.
„Lupine, chlapče! Vždy jsem doufal, že jednoho dne uslyším o tvé nevinně.“
Remus ucukl, ale Brumbál se ho nepokusil obejmout. Jen mu položil ruce na ramena. Pořád se usmíval. Třeba mu sežene práci. Možná bude všechno v pořádku.
„Také vás rád vidím,“ vypravil ze sebe.
Mluvit s Brumbálem bylo mnohem těžší, než odsekávat Blackovi. Nejspíš proto, že na ředitelově názoru mu doopravdy záleželo.
„Tolik mě to mrzí, chlapče.“
„Děkuji.“
V krku měl knedlík. Zapomněl, že ještě nějaké přátele má.
„Pojď,“ Brumbál ho vzal kolem ramen. „Potřebuješ se slušně najíst. A koupíme ti nějaké oblečení. Je ostuda, že tě ministerstvo propustilo v tak zbědovaném stavu.“
Pravda. Rukávy měl rozdrásané skoro až k loktům. Kalhoty držely pohromadě jen díky špíně. Uvědomil si, jak asi musí páchnout.
„Omlouvám se,“ zamumlal.
„Drahý, chlapče.“ Po starcově tváři stekla slza. Někdo pro něj uronil pravou a nefalšovanou slzu.
„Pojďme,“ řekl Brumbál ještě jednou. „Musíme si promluvit a tady to opravdu nejde.“

Brumbál ho odvedl k Děravému kotli.
„Tome,“ oslovil hostinského, „potřeboval bych jeden pokoj. Nejlépe někde stranou. A pokud bys byl tak laskav a mohl bys někoho poslat k madame Malkinové? Tady můj přítel Lupin by potřeboval slušný hábit.“
Tom nespokojeně svraštil čelo, ale poslechl. Brumbálova autorita očividně dokázala překonat leccos. Remus stoupal po schodech a snažil se najít rovnováhu. V chůzi, protože strávil roky v malé cele, i v mysli. Nenávistné pohledy nic neznamenaly. Ne v tuhle chvíli. Nebylo to poprvé. Byl zvyklý. Stoupal do schodů a za ním (protože si očividně uvědomoval Removy obtíže) šel Brumbál. Čaroděj, který mu už jednou změnil život, a teď se to zřejmě chystal udělat podruhé.
Jídlo jim donesli na pokoj. Nic zvláštního. Masový koláč. Ani teplý nebyl. Vlažný. Ale když se do něj prvně zakousl (čistě umytý a oblečený v hábitu vonícím novotou), měl dojem, že nikdy v životě nejedl nic tak dobrého.
Brumbál ho nechal najíst. A vypít čaj. Teprve potom začal mluvit.
„Omlouvám se, chlapče. Vím, že potřebuješ odpočívat. Rád bych ti dal všechen čas na světě, ale bohužel jsou tu věci, které musíme probrat.“
„Jistě,“ přikývl a pokusil se vypadat bystře a připraveně. S plným břichem to bylo těžké.
„Jde o Harryho,“ řekl Brumbál a Remus se okamžitě probral. „Jsem si vědom toho, že jsi jeho kmotrem.“
„Ano,“ přikývl honem Remus. „Jestli je něco… Můžu se pokusit…“
Nemohl. Nedokázal si představit nic, co by pro Harryho mohl udělat. Z paměti se mu vynořila mrňavá věc, která se svíjela jako ještěrka, kdykoli se ji Lily pokoušela nakrmit.
„Ne, chlapče,“ Brumbál mu položil dlaň na předloktí. „Chtěl jsem tě požádat o přesný opak. Harry nemá jednoduchý život, ale dokáže se mu postavit čelem. Je to syn svého otce. Pravý nebelvír. Věřím, že je předurčen k velkým věcem a také už velké věci vykonal. Jenomže právě to ho staví do nelehké pozice.“
„Co můžu udělat?“
„Mrzí mě to, chlapče, skutečně mě to mrzí. Ale je tu jediná věc, kterou můžeš pro Harryho udělat. Vím, že to bude těžké, ale nepokoušej se ho kontaktovat.“
„Proč?“
Remus překvapivě zamrkal, Byl si jistý, že Brumbál ví, co říká a že má pro svá slova rozumný důvod. Ale nechápal ho. Možná se něco stalo zatímco byl v Azkabanu.
„Jak už jsem řekl, je to ještě dítě, ale život ho rozhodně nešetřil. Kouzelnická veřejnost je bohužel stále přesvědčena, že jsi zodpovědný za smrt jeho rodičů. Navíc je obecně známo, že jsi vlkodlak. Harry je pod drobnohledem. Denní věštec bohužel za dobu, kdy jsi byl indisponován, získal na drzosti a pase po jakémkoli skandálu. Spojení s tebou by Harrymu rozhodně neprospělo.“
Remus němě přikývl. Dokázal si představit, pod jakým tlakem Harry je. Rozhodně to nechtěl zhoršovat.
„Pokusím se najít řešení,“ pokračoval Brumbál. „Prozatím tě ale ještě jednou prosím, drž se od chlapce dál.“
Ještě jedno přikývnutí. Remus byl pro Harryho ochotný udělat cokoli. A tohle byla maličkost. Co maličkost, jediná věc, které byl ve skutečnosti schopný.
„Pokoj je zaplacený na celý týden,“ řekl Brumbál. „Udělej si pohodlí. Odpočiň si. Zasloužíš si odpočinek.“

Kapitola 3. – Co jsme
Soundtrack: R.E.M.: Low

Sirius ustrnul na mrtvém bodě. Nečekal, že mu Remus dá košem. Musel mít někde něco ulitého bokem. Nebo víc hrdosti, než by bylo zdrávo.
Jiný plán neměl. Několikrát prohledal Regulův pokoj, ale deník byl očividně jediné tajemství, které skrýval. Pokusil se kontaktovat staré známé.
Jenomže Severus Snape začal z jakýchsi záhadných důvodů učit v Bradavicích a Siriovu žádost o kontakt odmítl ještě rychleji než Remus nabídku práce.
Pokusil se kontaktovat rodinu. Když psal Narcisse, doslova skřípal zuby. Překvapila ho. Přišla. Ukázala mu obrázky svého syna a očividně se snažila navázat nitky pokažených vztahů. Jenomže jakmile se zmínil o Regulovi a smrtijedech, stáhla se do sebe. Vyděsila se. A potom ho zapřísahala, aby nepátral. Ještě jednou mu ukázala Draca a dovolávala jeho zodpovědnosti za synovcovu budoucnost. Nakonec jí všechno odkýval.
Andromeda odpověděla opatrně a odmítla přijít na Grimmaudovo náměstí. Ani k sobě domů ho nepozvala. Sešli se u děravého kotle. Fotky neměla, ale zmínila se, že její dcera je metamorfomág. Sirius se (naprosto bezelstně) zeptal, jestli jí k tomu má gratulovat. Rozesmála se a nakonec přikývla.
„Byla s ní hromada starostí, ale rozhodně to stálo za to.“
Sirius se usmál. O něm jeho matka zřejmě nikdy nic podobného neprohlásila.
„Rád bych ji poznal,“ odpověděl bezmyšlenkovitě.
„Ne,“ odsekla Andromeda. „Ne, hned,“ opravila se. „Promiň. Sama nejsem připravená na myšlenku, že někdo z rodiny… není…“
„Úplný hajzl?“ zvedl obočí.
„Přesně tak,“ přikývla. „Ale pokusím se. Tedy jestli zůstaneš. Možná je čas. Ovšem nechtěj po mně, abych do toho zatáhla svou rodinu. A obzvlášť Doru. Nedovolím, abyste jí ublížili.“
„Nejsem oni.“
„Jsem ochotná dát ti šanci.“
Poděkoval jí, protože tohle si díky zasloužilo.
Všechny uličky byly slepé. Až na jednu. Byla úzká a trochu páchla, protože zrovna ve chvíli, kdy jí procházel Sirius, obsahovala několik bezdomovců. Jen je přejel očima. Neměl v plánu snažit se je zachraňovat, ale nechtěl předstírat, že neexistují.
Názor změnil v jediné sekundě. Za popelnicí seděl (seděl, nekrčil se, prostě se jen opíral o zeď) Remus Lupin. Byl snad ještě vychrtlejší než těsně po propuštění z Azkabanu. Sirius v duchu zkontroloval kalendář. Úplněk byl před pár dny.
Soucit a chladná kalkulace se spojily v jedno. Teď byla ta pravá chvíle nabídnout Lupinovi pomoc.
Věděl, co je fér a co ne. Mít jinou možnost, vděčnosti by se nedovolával.
„Koukám, že svoboda není, co bývala,“ řekl.
Předpokládal, že mu za to vlkodlak vrazí jednu do zubů. Nebo rozerve hrdlo. Lupin ale jen zvedl oči a zašklebil se.
„Mizernej vtip, Blacku.“
Znělo to rezignovaně. Tak moc, že se Sirius trochu zastyděl, protože čím hlubší zoufalství, tím víc bodů pro něj.
„Jestli jsi přišel zopakovat svoji nabídku,“ pokračoval Lupin, „tak ani nemusíš. Rovnou přijímám. Dokonce jsem ochotný škemrat, ale docela by mě potěšilo, kdybychom si alespoň tohle mohli odpustit.“
Sirius měl co dělat, aby na něj nevytřeštil oči.
„Jo, přišel jsem ji zopakovat,“ kývl, protože to byla jediná slušná věc, kterou mohl říct.

Musel uznat, že Lupin není špatný zaměstnanec. Metr po metru vytrvale čistil prastaré sídlo rodu Blacků od temných kleteb, černé magie a myších bobků. Nemluvě o tom, že do po staletí pečlivě pěstované atmosféry sídla rodu Blacků zapadal výrazně lépe než Sirius sám. Rachitická postava s křídově bílou kůží protkanou jizvami - romantický ideál černého mága. Samozřejmě na něj nežárlil. Nebyl včerejší. Už jen proto, že ve škole nikdy nikdo neviděl Lupina plakat. A tady se to podařilo hned druhý den.
„K večeři budou ledvinky,“ oznámil Sirius nic zlého netuše.
Lupin se zarazil v půlce pohybu, zamrkal a pak se Siriovi podíval do tváře způsobem, který naznačoval, že místo něj vidí někoho úplně jiného.
„Jím jen levé ledviny,“ řekl a chvíli Siria pozoroval, jako by čekal, že snad zná ten správný interní vtip. Nepředvedl žádný hysterický záchvat. Jen se mu po tváři začaly koulet slzy.
Nevyčítal mu to. Jen nevěděl, co dělat. Lupin potřeboval přítele. Máslový ležák a někoho, kdo by ho doopravdy znal. Jenomže Sirius ležák nesnášel a křísit mrtvé taky neuměl.

Sirius seděl ve východní pracovně. Tenhle barák měl čtyři pracovny. Musel otci přiznat, že je to relativně praktické.
„Jo?“
Ještě jedno zaklepání.
„Dále, sakra.“
Dovnitř strčil hlavu Lupin. Kdo taky jiný. Jediná další varianta byl dementní domácí skřítek.
„Potřebuji s vámi mluvit.“
„To jako s kým?“
Sirius si uvědomoval, že sedí za perfektně vyleštěným dubovým psacím stolem. Jen nečekal, že to bude ovlivňovat i zájmena.
„S vámi,“ ušklíbl se Remus.
„Ty ses mi rozhodl vykat?“
Vlkodlak jen zvedl obočí.
„Tak toho, prosím nech. Co chceš?“
„Pozítří bude úplněk.“
„No jo, jasně. Něco…“
„Ministerstvo má erární klece,“ skočil mu do řeči Remus.
„Erární klece?“ málem mu vypadly oči z důlků. „Tak to je mi teda pokrok. Můžeš klidně zůstat tady. Je tu fůra prázdných místností a já můžu dát dohromady bariéru, která by měla vlkodlaka spolehlivě udržet uvnitř.“
„Nemusíš si dělat starosti.“
„Ještě na Aljašce jsem měl zákazníka. V takovým mrňavým městě, kam se dalo dostat jen přenášedlem nebo letadlem. Místní ho drželi v kleci. Vždycky pár dní okolo úplňku. Zbytek času kšeftoval se vzácnýma kožešinama. Byl ochotný zaplatit majlat za to, že nemusí být v železný bedně. Dokázal jsem mu to zařídit.“
„Budu hádat,“ vlkodlak zkřivil pusu. „Dokázal jsi zařídit, že už nemusel být nikdy nikde.“
V první chvíli mu nedošlo, co tím vlastně myslí. Tohle by doma… Tohle bylo doma. Tady byl doma a tady bylo naprosto v pořádku řešit potíže s vlkodlaky zapovězenou kletbou.
„Magická bariéra,“ řekl. „Přizpůsobená fází měsíce a zeměpisné šířce. Na jeho vlastní zahradě. Pořád je to omezující, ale alespoň může být doma a trochu se i proběhne.“
Lupin svraštil obočí. Sirius by byl přísahal, že bylo chlupatější než včera. A taky by se vsadil, že Lupin mu nevěří. Vlkodlakovi vyrazil na čele pot a zalapal po dechu.
Najednou ležel na podlaze.
Sirius vyskočil z otcova křesla a otevřel okno.
Sklonil se k Lupinovi a ne příliš jemně ho poplácal po tváři.
„Dejchej,“ přikázal a vytáhl ho k otevřenému oknu. „Tím se to řeší. Žádný ministerstvo. Beztak si potřebuju trochu procvičit lykantropickou bariéru. Nerad bych se vrátil domů a totálně vypadl z oboru. Možná bych ji mohl i vylepšit. Mám pár nápadů, který bych nerad zkoušel na platících zákaznících.”

Úplněk byl vysoko na obloze a Sirius měl jednu velkou starost. Proč sakra starobylé sídlo rodu Blacků nemůže mít zavedený telefon?! Seděl před dveřmi do sklepení (původně sice tvrdil, že je to až zbytečně klišoidní, ale pak uznal Lupinovu námitku, že absence oken je nesporná výhoda) a sem tam mávl hůlkou, aby zkontroloval strukturální integritu bariérového kouzla. Drželo přesně podle jeho představ. Až moc.
Bariéry a zábrany byly jeho specialita. Něčím se na druhé straně oceánu živit musel a ukázalo se, že těch několik let, co sdílel ložnici s bandou smrtijedů, ho naučilo hájit si vlastní prostor. Navíc to byla zábava. Kouzlo jste vždy museli přizpůsobit konkrétnímu místu, a když opravdu o něco šlo, i konkrétnímu člověku. Tomu, jak se cítí. Co ho trápí. A samozřejmě tomu, před čím se schovává. Byl dost dobrý na to, aby si mohl dovolit dobrovolničit pro San Francisskou pobočku Bostonského kouzelnického spolku. Zabývali se domácím násilím a kouzelník, který dokázal za dveřmi udržet prakticky kohokoli, se jim hodil. Mimo jiné se tehdy naučil, že post-traumatický stres dokáže rozhodit i to nejlépe naplánované kouzlo. Nebyl odborník, ale Lupin vykazoval všechny příznaky. Kdyby mohl s odborníkem mluvit (přesně věděl s kým), nejspíš by dokázal bariéru upravit a možná by to prospělo i Lupinovi. Jenomže Ifigenie byla na druhé straně oceánu a žádná letaxová síť k ní nevedla.
Zpoza bariéry se ozvalo táhlé zavytí. Napůl vztek a napůl bolest.
Se Siriem trhlo jeho vlastní špatné svědomí.
„Kéž by Potter i ta špína, se kterou se kamarádí, chcípnul. Nebo líp, ať ho ta obluda zadáví!“
Sirius byl z kouzelnické rodiny a moc dobře věděl, že se by si měl dávat pozor na to, co si přeje. Tahle věta ho teď strašila ve snech. Tisíckrát si mohl říkat, že pitomosti, které vykřikuje zneuznaný puberťák ve zmijozelské ložnici se rozhodně nepočítají. Když četl o smrti manželů Potterových, zněla mu vlastní slova v hlavě.
„Z novin je prakticky nemožné zjistit skutečný stav věcí,“ poznamenal tehdy Damien, který mu koukal přes rameno.
„Sem myslel, že vy si tu na svobodě tisku zakládáte,“ ušklíbl se Sirius, protože nutně potřeboval mluvit o čemkoli jiném.
„Právě, tohle je ta svoboda. Znal jsi je?“
Tolik ke změně tématu.
„Spolužáci z Bradavic.“
„A?“
„Co a?“
„Ale no tak, Hvězdičko,“ Damien si s tou posměšnou přezdívkou pohrál na jazyku. „Za tímhle je příběh a víš, jak prahnu po tvé minulosti.“
Sirius se vytrhl z objetí, ve kterém ani nevěděl, jak skončil.
„Dej pokoj.“
„Ale no tak. Pověz mi něco. Hvězdičko, někdy mám pocit, že tě skoro neznám.“
Sirius věděl, že tohle je manipulace. Ale tehdy si s ní ještě nedokázal poradit.
„James Potter byl můj úhlavní nepřítel. Na život a na smrt. Chápej, byla to několikaletá válka. Děsně vážná záležitost. Naše koleje se nenáviděly a my dva byli šampioni.“
„Internátní školy,“ pousmál se Damien. „Měl ses s ním vyspat. To by vášně… minimálně by se přesměrovaly jiným směrem.“
„Ale no tak. O to tehdy vůbec nešlo. Navíc James byl jednoznačně hetero.“
„To nikdy nevíš. A co ten jeho kámoš? Ten, co je zradil.“
„Lupin?“
Sirius si položil hlavu na Damienovo rameno. Nikdy by byl nevěřil, že Lupin dokáže Pottera zradit. Svým způsobem je obdivoval. Nebyl si jistý, že by s ním kterýkoli z jeho přátel zůstal, kdyby byl vlkodlak. Sakra, nebyl si jistý, že by zůstal Damien. Takovou loajalitu by přece nemělo být možné zradit.

Za bariérou vlk dál bojoval sám se sebou. V Regulově deníku byly jen náznaky. Důvodná pochybnost. Celá kouzelnická Anglie si šeptala o tom, že Lupina sice osvobodili, ale nikdo doopravdy neví, co se stalo. Sirius to šeptal sám sobě. Jenomže on Lupina potřeboval. A popravdě řečeno potřeboval, aby opravdu zrádce byl.

Kapitola 4. – Co byli oni
Soundtrack: Kate Bush: Hounds of Love

Ráno po té bylo vždycky Removou noční můrou. Ať už to bylo ráno po úplňku nebo ráno, které bylo vážně… po té. Neuměl si poradit ani s jedním. Připadal si trapně. V noci dělal něco, co bylo mimo jeho kontrolu. A většinou mu to ublížilo. Sám sobě ublížil. Jakmile se do toho pletli další lidé, nevěděl, jak se k tomu postavit. I v případě, že ho litovali a snažili se mu pomoct.
Black očividně dělal obojí. Donesl mu čerstvý, horký a jen maličko přelouhovaný čaj. A župan. Málo co udělá vlkodlakovi po úplňku takovou radost jako župan. Remus se nechal zavést do ložnice. Ke dveřím. Do postele ho Black samozřejmě neukládal. Byly tu jisté hranice.
Netušil, co si má myslet. Chtěl spát. Mohl spát. V pohodlné měkké posteli, v teple a s jistotou, že až bude třeba, objeví se něco k jídlu. Netušil, proč je sakra jeho mozek proti. Jenomže ta pitomá věc nešla zastavit a analyzovala situaci.
Black musel mít důvod. Motivaci. Bylo pár lidí, kterým by Remus náhlý záchvat altruismu věřil (o to horší bylo, že mu nikdo z nich nebyl ochotný pomoci) ale Sirius Black mezi ně rozhodně nepatřil. Něco tu muselo být. Rozhodl se. Na vlně adrenalinu, která vždycky přišla po proměně, si slíbil, že se Blacka zeptá. I kdyby ho to mělo stát tu měkkou postel.
S tou myšlenkou usnul.
Když se ráno probudil, byla výrazně méně jednoznačná, ale rozhodnutí zůstalo. Asi by bylo rozumné chvíli počkat, oklepat se a možná i našetřit nějaké peníze. Jenomže on potřeboval alespoň náznak jistoty. Čistě jen silou vůle se vykopal z postele a vyrazil za Blackem do té jeho pracovny z viktoriánských nočních můr.
Zaklepal, ale tentokrát se mu rozhodl tykat. Ona ta hra na šéfa a zaměstnance byla stejně nesmyslná.
„Měl bych na tebe dotaz.“
Black zvedl oči. A usmál se. Přátelsky. Přátelský Black. Něco jako laskavé crucio.
„A to?“
Remus možná měl trauma až na půdu, ale rozhodně uměl dělat dramatické pauzy.
Zhluboka se nadechl.
„Teď bych nerad, abys to špatně pochopil, ale proč jsem tady?“
„Stěžuješ si?“
„Nehraj si na pitomce, Blacku. Udělám… cokoli… skoro cokoli, abych nemusel zpátky do Azkabanu. Vážně cokoli. Ale netuším, proč jsi mě vytáhl ven. Přiznávám, že soudní řízení mám trochu v mlze, ale tvoji právníci pracovali s důvodnou pochybností. Neměl jsi jednoznačný důkaz.“
„Nenechám nevinného sedět v Azkabanu.“
„Ale no tak.“
Black mlčel. Očividně nehodlal podceňovat Removu inteligenci. Možná mu nakonec byla ukradená celá Anglie. Proč taky ne. Za kterýmkoli mořem bylo určitě líp.
„Máš pravdu,“ přiznal nakonec. Ani se Removi nedokázal podívat do očí.
„V čem?“
„Sleduju vlastní zájmy.“
„A byl bys tak laskav a osvětlil mi je?“
Připadal si morálně nadřazený. Křivě obviněný vlkodlak si tak mohl připadat velice snadno. Přešlo to, jakmile si uvědomil, že nebyl obviněný až tak úplně neprávem.
„Regulus. Chci zjistit, co se mu doopravdy stalo.“
Zatraceně, skoro by mu Blacka bylo líto.
„A myslíš si, že zrádce a jedna z Voldemortových stvůr bude vědět. Zklamu tě. Nevím. Špatná úvaha. Můžeš mě vyhodit zpátky na mráz.“
„Je červenec.“
Remus jen obrátil oči v sloup.
„Nebyl jsem tu, když se to celé semlelo. Potřebuju někoho zasvěceného.“
„Takže chceš pomoc s detektivním pátráním.“
„Přesně tak.“
„Od vlkodlaka čerstvě puštěného z Azkabanu.“
„No a?“
„Který možná prodal jediné přátele, které na světě měl.“
„Přiznejme si, že to by pro mě teď byla výhoda.“
„Zatraceně, Blacku,“ zavrtěl Remus hlavou. „Všechno, co jsem si o tobě kdy myslel, je pravda.“

Remus si za svůj život zvládl o Blackovi myslet hodně ohavných věcí. James měl poměrně jednoznačný názor na staré kouzelnické rody, což bylo docela zajímavé vzhledem k tomu, že sám z jednoho pocházel. Remus s ním čas od času nesouhlasil. James mohl být jeho nejlepší kamarád a hned po rodičích nejbližší člověk na celém světě, ale to neznamenalo, že bude slepě přejímat jeho názory. Dokonce se snažil sem tam naznačit, že zařazení do Zmijozelu není nutně charakterová vada. Jenomže Black byl jeho slepá skvrna.
„Hele, Pottere, mám rád, když mají moji nepřátelé alespoň trochu úroveň.“
Blackova arogance byla odjakživa ještě větší než délka jeho rodokmenu. Remus si pamatoval, jak se mu tehdy svíraly pěsti.
„Jasně,“ pokračoval Black. „Ty jsi zrádce čisté krve a tak. Alespoň jsi slušnej kouzelník. Ale ten zjizvenej nemrcouch…“
Dál se tehdy nedostali. Rozbili si vzájemně hubu. Remus versus Black a James versus Severus. Petr se omezil na pokřikování. Vždycky se rvaček bál.
Remus byl ani ne dvanáctiletý kluk, který měl prvně v životě přátele. Odpustil by leccos. Až na přímý útok na svou důstojnost.
„Blacku, jestli chceš moji pomoc,“ řekl temné siluetě, která se rýsovala proti oknu, „musíš mi říct všechno, co o smrti svého bratra víš.“
Black si stiskl kořen nosu. Vypadal unaveně. Removi došlo, že by ho měl nesnášet. Nějak na to neměl energii.
„Dobře, povím ti, co vím. Ale prosím, mohl by sis na to sednout? Připadám si… Sakra, ani nevím, jak si připadám.“
„V klidu, Blacku,“ Remus se naopak cítil dobře. Že má věci pod kontrolou. To už se mu dlouho nestalo. „Prostě mluv.“
„Nesvatá aliance,“ ušklíbl se Black. „Dobře. Nevím, jestli ses někdy zaposlouchal do libého hlasu mé drahé matičky, ale její oblíbená stížnost je, že kdybych se nevypařil, Regulus by byl dnes na živu a hrdě by reprezentoval staroslavné jméno rodu Blacků. Pravda je… pravda je, že nevím. Možná má pravdu. Možná by byl Regulus naživu.“
„Neber si to osobně, ale spíš by mě zajímala fakta.“
„Pardon. Každopádně, jakmile jsem teď přijel, pořádně jsem prohrábnul Regulův pokoj a zjistil jsem, že si bráška psal deník.“
„V tom případě bys měl znát jeho nejtemnější tajemství.“
„Pch,“ Blackovi v úsměvu až zazářily nepřirozeně bílé zuby, „vy z Nebevíru. Podceňujete naši ostražitost. Žádný Zmijozel hodný toho jména nenapíše do deníku všechno.“
„A co tam tedy napsal?“
„Hodně věcí o Pettigrewovi. Pár věcí… intimní povahy.“
„Cože? COŽE?“
Remus byl v šoku.
„Nevím, co tě šokuje.“
„Já taky nevím, co mě šokuje. Detaily, prosím.“
Dokázal by… dobře, tak jako tak nedokázal pochopit, proč je Peter zradil, ale že to udělal kvůli chlapovi?!
„Jak chceš. Vaše třetí kolo u vozu a můj bratr spolu spali.“
„Cože?“
Kvůli Blackovi!
„Lupine, mívals větší slovní zásobu. Chápu, že prudérního nebelvíra jako ty to šokuje, ale…“
„Nejsem šokovaný!“
„Taky s tím mám problém,“ usmál se celkem chápavě Black a přistrčil mu sklenici s ohnivou whisky. „Vážně netuším, co mohl bráška vidět na Pettigrewovi.“
„Peter byl lepší než…,“ zarazil se právě včas. Nezbylo mu než souhlasně potřást hlavou. „Regulus alespoň nikoho nezradil. Rozhodně si nezasloužil podrazáka Peterova formátu.“
„Tak to se pleteš. Teda samozřejmě, že si Regulus nezasloužil nicku jako Pettigrew, ale taky byl zrádce. Alespoň myslím. Jeho deník není úplně jednoznačný, ale mám dojem, že provedl něco, co by Ty-víš-kdo rozhodně jako zradu kvalifikoval.“
Remus na něj vytřeštil oči. Jeho mozek jaksi nebyl na myšlenku, že by někdo ze Zmijozelu podrazil Voldemorta, připravený. I když… té věci s Petrem taky pořád nedokázal uvěřit.
„Ukaž,“ vypravil ze sebe.
Black se mu podíval přímo do očí a zavrtěl hlavou.
„No, tak. Třeba z deníku vyčtu něco, co ty ne.“
„Ne, prostě ne,“ prohrábl si vlasy. Na rozdíl od Rema mu ještě nezačaly šedivět. „Tohle je rodinná záležitost.“
„A uvědomuješ si, že jsi mě do tý rodinný záležitosti zatáhl?“
„Jsou tu hranice.“
„U Merlina, Blacku.“
Remus si promnul oči. Měl toho dost. Vážně dost.
„Promiň,“ usmál se maličko Black. „Nejde to. A mimochodem, nechceš volno?“
„Cože? Proč? Není úplněk.“
„Volno, Lupine. Čas pro sebe. Na osobní záležitosti. Makáš sedm dní v týdnu kdovíkolik hodin. Navzdory všeobecnému přesvědčení, nemám potřebu držet si tu otroky.“
„Když ti to udělá radost,“ ušklíbl se Remus.

Věděl, kam chce jít. Stejně mu trvalo několik hodin, než se dokázal vykopat z domu. Samozřejmě byl Blackovi za dovolenou vděčný. Děsně vděčný. Chystal se ji strávit s přáteli. To je fajn, ne?
Předtím se sem neodvážil. Nedokázal si představit… Ne, dokázal. Dokázal si naprosto přesně představit, jak se tu bude cítit. Jako kdyby z něj někdo vysál všechnu radost, všechnu sílu, všechnu odvahu. Věděl, co přijde. Jedna myšlenka zatočená sama do sebe. Had zakousnutý do vlastního ocasu.
Na hřbitově v Godrikově dole nemuseli být mozkomoři. Místo nich tu byla fakta.
Otevřít branku bylo nejhorší. Zhluboka se nadechl. Věděl, že teď už na to sílu má. Skoro měsíc už spal v pořádné posteli. A jedl pořádné jídlo. Měl plán. Připadal si zase jako… přinejmenším jako humanoidní bytost. Těch prvních pár týdnů v Londýně ani nevěděl, že žije. Pohyboval se na volnoběh. Přežíval a spotřebovával na to všechnu energii. Existoval pouze v přítomnosti. Pak se objevil Black.
Nejjasnější hvězda mi ukázala cestu, pomyslel si a skoro hystericky se zasmál. Něco na tom ale bylo. S Blackem se vynořila i minulost a budoucnost a Remus najednou zjistil, že je obě dokáže (když vážně hodně zatne zuby) snášet.
Branka zavrzala. Za ní už to bylo jednodušší. Cestička a pak hrob.
Poslední nepřítel, jenž bude přemožen, je smrt, stálo na kameni.
Očividně Brumbálův výtvor. Pěkná blbost, Remus věděl, co tam mělo být.
„Tohle je pěkně morbidní debata,“ ošklíbal se tehdy Peter. „Na hrobech maj bejt věci jako Odpočívej v pokoji. Nebo vzpomínáme.“
„Jsi Poberta, Péťo,“ napomenul ho James. „Musíš mít na náhrobku něco extra.“
„Myslím, že Chcípni, Srabusi! ti nikdo do kamene nevytesá,“ popíchl ho Remus.
„Jasně, že tam nechci nějakou pitomost. Něco vznešenýho. Něco, co ukáže, že jsem umřel za něco velkýho a důležitýho,“ Jamesovi se zaleskly oči vzrušením. „Citát z něčeho fakt dobrýho. Něco moudrýho, hrdinskýho a vznešenýho. Jasně. Mám to. Někdo umírá a zasluhuje žít, to je přesný.“
„Vsadím se, že umřeš stářím ve vlastní posteli.“

Pokud si Remus dobře vzpomínal, za tu poslední poznámku dostal po hlavě polštářem.
Někdo umírá a zasluhuje život. James tehdy citát zvrtal, ale tohle tam mělo stát. Bylo by to zatraceně přesný.
„Omlouvám se,“ řekl Remus kameni, i když si při tom připadal jako pitomec. „Zasloužili byste žít.“
Tohle nemělo cenu. Nevěřil na povídání si s hroby. A i kdyby, neměl co říct. Nebylo nic, co by zrovna od něj mohli chtít James a Lily slyšet. Otočil se. Prudce a popravdě řečeno dřív než i on sám očekával.
Překvapil tím i někoho jiného. Ve stínu za smuteční vrbou se schovával Sirius Black.
Měl to čekat. Měl čekat, že ho ten zatracenej hajzl nenechá na pokoji ani tady.
„Ty mě sleduješ? Myslel jsem, že mám mít osobní volno.“
Procedil to mezi zuby. Měl chuť na Blacka plivnout. Ani netušil, jak se najednou ocitl dvě stopy od něj.
„Čekáš, že poběžím za svými smrtijedskými kamarády, co? Že seženeš nějaký kontakty. Stopy. Nebo co, sakra? Smůla, Blacku. Jen jeden můj kamarád je smrtijed a bohužel netuším, kde ho hledat.“
„Myslel jsem, že půjdeš.... já nevím… někam se bavit. Někam za...“
Skoro vypadal zahanbeně.
„Někam za kým? Za přáteli? Jo, tos měl pravdu. Šel jsem navštívit přátele a chtěl jsem u toho mít chvilku klidu. Strč si svůj volnej den někam Blacku! Jednáš se mnou hůř než s otrokem.“
S prásknutím se přenesl. Na Grimmauldovo náměstí samozřejmě. Neměl kam jinam jít.

Opřený o zeď „svého“ pokoje s hlavou v dlaních strávil několik hodin. Myšlenky se mu v hlavě pomalu rovnaly. Jedna vedle druhé jako sirky v krabičce. Slyšel, jak dole práskly dveře. Potom i kroky na schodech. Black byl nejspíš v pracovně.
Neměl kam jinam jít a tím pádem ani neměl moc možností, co dělat. Kdysi možná měl nějakou důstojnost, ale tu z něj vysáli mozkomoři spolu se špatnými vzpomínkami. Nemluvě o tom, že Blackovi svým způsobem i rozuměl.
Když klepal na dveře, trochu to zabolelo. Škrábanec z posledního úplňku se ještě nezahojil.
Black seděl u psacího stolu a ani trochu nevypadal, že do pracovny patří. V první řadě by asi neměl mít nohy na stole. A kožená bunda se sem taky moc nehodila.
„Promiň,“ vysypal ze sebe Remus dřív, než si to mohl rozmyslet.
Tohle Blacka donutilo sundat nohy ze stolu.
„Nejspíš bych se měl omluvit já.“
„Ne, já tě chápu,“ zavrtěl hlavou a posadil se na čalouněnou židli. „Máš důvod mě sledovat. Nemáš důvod mi věřit.“
V pracovně zavládlo ticho. Black ho pozoroval a očividně čekal, že Remus bude pokračovat.
„Chápu, proč jsi to udělal.“
„Potřebuju zjistit, co se stalo Regulovi. Já...“ Black se naklonil dopředu. „Já tomu popravdě moc šance nedávám. Nevěřím, žes Pottera zradil. Ale nemůžu se spolehnout na svoje dojmy.“
„Nemůžeš se spolehnout na svoje dojmy… Sakra, Blacku,“ rozesmál se Remus. „Uvědomuješ si, že v tuhle chvíli jsi jediný člověk na celých ostrovech, který o mojí vině alespoň pochybuje? Můj vlastní otec prohlásil, že vlkodlaci nemají duši a že se mnou už nikdy nechce mít nic společného. Pustili mě jen díky tomu, že vaši právníci nemají svědomí.“
„Potřebuju zjistit, co se stalo Regulovi,“ zopakoval ještě jednou Black. „Nikdy ti nezáleželo na mém názoru. Britská kouzelnická politika je mi ukradená. Je mi jedno, na čí straně jsi stál, ale potřebuju vědět všechno, co víš ty.“
Remus se mu podíval přímo do očí. Zajímavé. Znal ho léta a teprve teď si všiml, že má šedé oči. Úplně jako typická skotská obloha.
„Dobře,“ přikývl unaveně, „řeknu ti, co se stalo tu noc. Ale nijak ti to nepomůže.”
Chvíli přemýšlel, kde začít. Pak ale začal od toho, který odjakživa stál u začátku většiny věcí.
„James byl... vím, že jste se nesnášeli, ale James byl svým způsobem nejupřímnější a nejloajálnější člověk, kterého jsem kdy potkal. Nevím, jak na vaší straně, ale pro nás byl konec války příšerný. Nikdo už nevěřil nikomu. Celé rodiny se vzájemně sledovaly a čekaly, kdo koho podrazí. A mně už nevěřil absolutně nikdo. Vlkodlaci jsou temná stvoření a tak. Kromě Jamese. Ten věřil na přátelství. Vybral si mě, abych strážil jeho tajemství. Byl jsem tak pyšný. Asi si nedovedeš představit... Byl jsem přesvědčený, že raději umřu, než abych ho zradil. Byl bych raději umřel. Udělal bych cokoli. Nevím, kdo s tím nápadem přišel, jestli James nebo Peter. Že se vyměníme, že všichni půjdou po mně a na Petera si nikdo ani nevzpomene. Bylo mi jasné, o co jde. Myslel jsem, že je to jasné. Měl jsem vztek. Že mi přestali věřit. Možná, kdybych přemýšlel...“
Ucítil v krku pláč. Tohle bylo horší než hřbitov. Slova byla odjakživa horší než symboly.
Black beze slova otevřel zásuvku a vyndal lahev. Whisky pomohla. Zahřála v krku. Pomohla mu to doříct.
„Ještě ten večer... večer před tím. Peter mi psal. Poslal sovu. Chtěl se sejít. Jenomže já se patlal v sebelítosti a v tom, že mi nikdo nevěří. Že nemám dost dobré přátele.“
Dopil whisky.
„Ignoroval jsem ho. Druhý den ráno byli Potterovi mrtví.“
Black znovu naplnil sklenici.
„Potřebuju, abys mi řekl, co přesně ti Pettigraw napsal,“ požádal. Neznělo to vůbec tak krutě, jak by bývalo mohlo.
„Nejsem si jistý, na čí straně kdo stojí. Potřebuji s tebou mluvit. P. Nic víc. Jen mi to potvrdilo, že mě podezírá.“
Black zamyšleně zaťukal prsty o stůl. Z jeho sklenice neubývalo.
„Nemyslíš, že by tohle přiznání stálo za Regulův deník?“ zeptal se Remus.
Přikývl. Nevídáno, neslýcháno, Sirius Black se slitoval nad nelidskou špínou z Nebelvíru.

Kapitola 5. - Obzor za temnými vodami
Soundtrack: U2: 13 (There Is A Light)

Sirius se pohyboval na šikmé ploše. Nebo možná na tenkém ledě. V Americe (a popravdě kdekoli jinde) to bylo jednodušší než v Anglii. Lidé se chovali logicky. Damien by nad touhle vší pubertální nenávistí jen protočil oči. I nad pubertální loajalitou. Jenomže Sirius měl obojí zažrané hluboko pod kůží. Zvedal se mu žaludek, když dával Lupinovi Regulův deník. Ani když opouštěl rodnou Anglii, nepřipadal si tak podrazácky. Jenomže Lupin měl pravdu. Jeho přiznání znělo pravdivě a bylo možné, že v deníku objeví něco, co Sirius přehlédl.
Následujících pár dní strávil vlkodlak s nosem zabořeným v Regulově škrabopise. Sirius střídavě propadal vzteku a naději. Ve čtvrtek už to nevydržel.
„Už jsi něco našel?“ zeptal se.
„Zatím nic velkýho, ale některý části jsou docela hezký,“ usmál se Lupin, který někde sebral nepochopitelně dobrou náladu.
„Co?“
„Vždycky jsem myslel, že zamilovat se je jako najít někoho, koho znáte celý život,“ začal předčítat Lupin. „Ale Peter je něco úplně nového. Někdo, kdo mi chyběl. Kus mě, co chyběl. Nedokážu to pořádně vysvětlit. Ani popsat. Když jsem s ním, tak všechny ty věci, co jsem si vždycky myslel, že jsou na mně rozbité, začnou fungovat.“
Tohle by stálo za sarkastickou poznámku. Stačilo by ukrást něco, co někdy řekl Damien. Ale vážně to bylo hezké.
„Co ty?“ zeptal se Sirius protože útok je nejlepší obrana a on se najednou nutně potřeboval bránit. „Byla nějaká, co by spravila rozbitý věci?“
Vzápětí si začal připadat jako největší hajzl. Kdoví jestli měl Lupin vůbec mezi vyhazovem ze školy a Azkabanem na podobné věci čas. A jestli ano… Asi to nebyla ta nejlepší věc, kterou by mu měl připomínat.
„Ne,“ ušklíbl se Lupin. „Rozhodně ne nějaká. Když už tak nějaký. Nebelvíři jsou míň prudérní než si myslíš, Blacku.“
„Tím chceš říct, že zrovna ty?“
„No jo, a netvař se tak pohoršeně. Máme dvacátý století.“
„Vím, že máme dvacátý století. Jen jsem...“
Zhluboka se nadechl. Sirius Black se nebude stydět za svoje preference.
„... jen jsem nečekal, že sdílíme sexuální orientaci.“
„Ach,“ ušklíbl se Lupin. Zášť v tom ale nebyla žádná. „Tak to je staroslavný rod Blacků docela v prdeli, ne?“
„To teda jo,“ přikývl Sirus a spokojeně se zazubil.
„Poslyš,“ začal Lupin, když se konečně přestal smát, „asi to není nic zásadního, ale kdo je Krátura?“
Vzápětí se zablesklo a objevila se matčina zrůdička.
„Krátura k vašim službám,“ procedil mezi zuby. Bylo jasné, že naprosto přesně ví, co je Lupin zač, a rozhodně ho to netěší.
„Krátura,“ namířil na něj Sirius prst. „Regulův oblíbený skřítek.“
„Mluvíš o těm jako o oblíbené stoličce,“ poznamenal Lupin.
„Pan Regulus Kráturovi moc chybí,“ skřítkovi v očích vyrašily slzy.
„Kráturo,“ klekl si Lupin, aby jeho obličej byl ve výši skřítkova. „Regulus o tobě píše ve svém deníku.“
„Nečistá špína nemá právo číst deník pana Regula,“ zaječela zrůdička.
„Kráturo,“ zamračil se Sirius. „Odpověz.“
„Krátury se nikdo nezeptal.“
„Má pravdu,“ zarazil Lupin Siria dřív, než stihl do zrůdičky kopnout. „Kráturo, pan Regulus píše, že tvá pomoc byla neocenitelná. Zajímalo by mě, v čem jsi panu Regulovi tak pomohl.“
„Pan Regulus je příliš laskavý. Krátura jen plnil jeho příkazy. Krátura se snažil. Krátura dělal, co mohl.“
Skřítek uhodil hlavou o zeď a pak ještě jednou.
„Přestaň, nech toho. Řekni mu, ať toho nechá.“
„Kráturo, neubližuj si,“ vyštěkl Sirius neochotně příkaz. Co se jeho týkalo, mohla se ta věc třeba protáhnout mandlem a odeslat expresní poštou do háje.
Skřítek se zarazil uprostřed pohybu.
„Řekni mu, ať mě poslouchá,“ požádal Lupin.
„Kráturo, uděláš, co ti pan Lupin řekne,“ nařídil mu.
Skřítek si nespokojeně popotáhl děravou utěrku, do které byl oblečený, ale nezbylo mu než přikývnout.
„Kráturo, v čem jsi panu Regulovi pomohl? Pan Regulus by určitě chtěl, aby o tom jeho bratr věděl.“
„Monstrum by nemělo předpokládat, že ví, co by pan Regulus chtěl,“ zavrčel Krátura. „Krátura plnil příkazy. Jako plní teď.“
Lupin si promnul čelo. Skřítek se snažil něco neříct.
„Co přesně ti pan Regulus rozkázal?“
„Abych pomohl pánovi.“
„Kterému...“
Siriovi přejel mráz po zádech. Rozhodl se převzít iniciativu.
„Kráturo, chci abys mi řekl, komu jsi jsi měl pomoct a jak přesně to probíhalo.“

Sirius netušil, jak se tam ocitl, ale najednou byl v koupelně, klečel na podlaze z růžového mramoru a blil jak Alík. A do toho brečel. Pláč byl horší než zvratky. Brečel do záchoda a plácal se v klubku zcela nesmyslných variant, která by každá Regulovi zachránila život. Kdyby Sirius neutekl. Kdyby prostě... byl tady.
Pokaždé, když si zkusil představit, jak Reg umřel, zvedl se mu žaludek znova. Jed, jeskyně, inferi… Krátura měl překvapivý vypravěčský talent.
Tiché zaklepání.
„Jdi pryč,“ oznámil dveřím.
Zámek cvakl pod náporem kouzla. Lupin si sedl na vanu.
„Na tohle bys neměl být sám.“
„Do hajzlu, Regulus na to neměl bejt sám.“
Opřel se o záchodovou mísu. Věděl, že se mu vlasy máchají v kdoví čem a bylo mu to jedno.
„Tvůj brácha byl fakt třída,“ řekl Lupin. „A vsadím se, že to věděl. Měl bys na něj být pyšnej.“
„Já se o něj měl postarat!“
„A to jako proč? Že jsi starší?“
„Tak a protože… protože… sakra….“ Slzy se mu sypaly po tvářích. Bylo to ponižující. Zasloužil by si něco horšího.
„Měl jsem to být já.“
„Někdo umírá a přitom by zasluhoval život.“
Lupinovi se při té větě kdoví proč zlomil hlas.
„A někdo žije, i když je srab, co zdrhnul místo toho, aby hrdinně chcípnul taky. Mimochodem, četl jsem to taky,“ zavzlykal. Nemohl to zastavit. Zřejmě to bylo ponižující, ale teď zrovna chtěl brečet jako malej kluk, protože jeho bratr umřel jako slušná lidská bytost, zatímco on prostě utekl.
„Přestaň brečet,“ zavrčel na něj najednou Lupin. „Tvůj bratr byl hrdina. Když umře někdo takový, má se jeho smrt hlavně pořádně zapít.“
Teprve teď Sirius všiml lahve stojící na podlaze. Třicetiletá (teď už starší) ohnivá whisky. Z otcových tajných zásob.

„Trochu to pomáhá,“ připustil neochotně Sirius.
Whisky pálila v žaludku a vypínala mozek.
„O čistý krvi mám svoje pochybnosti, ale chlast máte prvotřídní,“ kývl Lupin.
Přesunuli se do kuchyně. Podlaha v koupelně studila a vlkodlak přiznal, že jsou tam na něj zdi a moc blízko u sebe.
„Jdi už s tou čistou krví někam.“
Přihnul si přímo z lahve. Otec by podobné zacházení s ušlechtilým nápojem odsuzoval.
„Čistá krev je váš vynález.“
„A to je přesně to o čem mluvím. My a vy. Zmijozel a Nebelvír. Smrtijedi a Fénixův řád nebo jak jste si říkali. To jako vážně nikdy nikoho nenapadlo, že by mohlo být i něco mezi? Jasně, zlu stačí k vítězství jen to, aby dobří lidé nedělali nic. Není to tak?“ pokračoval Sirius. „Zbabělec, co uteče za oceán, aby nemusel bojovat proti bezpráví. Nebo v mém případě za bezpráví. Ono byste mě do toho vašeho spolku beztak nevzali, ne? Nebo snad jo? Měli jste tam vůbec někoho ze Zmijozelu?“
„Nebyl jsi zrovna známý tím, že dokážeš zachovat tajemství.“
Jistě, nemohl se mu divit, že si zrovna tuhle poznámku nedokázal odpustit.
„Třeba dneska po zásluze chcípnu na otravu alkoholem.“
„Dochází ti, žes mi vlastně zničil život?“
„Protože jsi nedodělal školu? Podívej, Lupine, ve světle toho, co se tu dělo posledních několik let bych řekl, že škola zas tak velká priorita nebyla.“
„Tobě se to mluví,“ zavrčel Lupin. „James tehdy tvrdil, že budeš mlčet. Prý jsi to slíbil.“
„Jo, slíbil,“ rozesmál se. Očividně měl dost. Pořád lepší, než když brečel do záchoda. „Ale já jsem zlý zmijozelský zrádce. Nám se přece nevěří. Potter mi neměl věřit. Měl tušit, že tvoje malý chlupatý tajemství profláknu.“
„A ne snad?“
Najednou měl strašnou chuť prozradit Lupinovi, jak to tehdy vlastně bylo.
„Co když ti řeknu, že jsem to nebyl já?“
„Nebyl?“ zvedl vlkodlak obočí. „Dobře, důvodná pochybnost. Jak to teda bylo?“
„V první řadě bych si dovolil podotknout, že Nebelvír je banda pitomců. To tvoje velký temný tajemství bylo směšně lehký odhalit.“
„Trvalo ti to pět let.“
„Protože jsi mi byl ukradený. Potter mě štval, ale dokud z tebe ten senilní idiot neudělal prefekta, měl jsem problém vůbec zaregistrovat tvoji existenci.“
„Ach, to kdybych věděl, poslal bych ti děkovný dopis.“
„Každopádně Potter za mnou tehdy přišel. Škemrat o to, abych mlčel.“
Lupin sevřel čelist. Jenomže Potter tehdy vážně škemral. A nejen to.
„Zkusil mě podplatit. Seděl jsem tam a poslouchal, co všechno mi nabízí za tvoje tajemství.“
Sešli se tehdy na neutrální půdě v Astronomické věži. Před dveřmi hlídal Pettigrew a Regulus. Více méně pro forma. Vyjednávání korunních princů Nebelvíru a Zmijozelu by se nikdo neodvážil rušit.
„Pottere, vážně ti nestojím o neviditelný plášť. Možná v prváku. Teď už bych považoval za ponižující, choulit se pod kusem hadru.“
Bylo vidět, jak Potter drtí nadávky mezi zuby.
„Tak dobře. Pohár.“
Sirius jen zvedl obočí.
„Famfrpálový pohár. Jsem chytač a kapitán mužstva. Můžu zařídit, aby Zmijozel vyhrál. Když porazíte nás, máte pohár v kapse.“
Tohle na něj udělalo dojem. Nikdo nežral famfrpál tak jako Potter.
„Ale no tak, to by přece nebylo čestné vítězství.“
„Od kdy vám jde o čest!?“
„No tak, nerozčiluj se. Nedávej mi další důvod věřit, že nebelvíři nedokážou ovládat své nízké pudy.“
V tom to bylo. Siria sice strašně bavilo hrát si s Potterem, ale tady šlo o bezpečnost. Vlkodlačí přirozeností je žrát lidi, to se vážně nedalo ignorovat.
„Jak mi zaručíš, že Lupin nikomu neublíží?“
Potter překvapeně zamrkal. Jako by ho ani nenapadlo, že by se Sirius mohl starat o něčí zdraví.
„Brumbál ví o všem. On to celé schválil. Remus není nikomu nebezpečný. Vždycky o úplňku je v Chýši. Nikomu se nemůže nic stát.“
Sirius nesdílel Potterovu víru v Brumbálovu neomylnost, ale musel uznat, že bezpečnostní opatření nejsou úplně špatná.
„Lily.“
„Co s Lily?“
Tohle Siria zarazilo. I ve Zmijozelu věděli, že jediné, co Potter miluje víc než famfrpál je Evansová.
„Vím, že o ni Snape stojí. Dám jí pokoj. Přestanu se snažit. Pokud nikomu nic neřekneš, zapomenu na Lily. Snape je tvůj přítel…
„Mlč, sakra,“ vyštěkl Sirius. Jeho přátelé by byli ochotní obětovat leda tak pár galeonů. Ti bohatší. „Budu držet hubu. A nic ze to nechci. Jen doufám, že si budeš svýho vlkodlaka pořádně hlídat.“
„Tohle není sranda, Blacku.“
„Nedělám si srandu, Pottere.“
„Udělal na mě dojem,“ oznámil Sirius Lupinovi. „Potter byl pitomec a nespíš by vážně splnil všechno, co mi byl ochotný slíbit.“
„Na rozdíl od tebe.“
„Jak jsem řekl. Neprofláknul jsem to já.“
„A kdo tedy?“
„Severus.“
Lupin se zarazil. A přihnul si. I on se už vykašlal na skleničky.
„Proč bys, sakra, kryl Snapea?“
„Proč asi?“ potřásl Sirius hlavou. „S tím jak ho Potter nesnášel? Kdyby se dozvěděl, že prozradil tajemství, kvůli kterýmu byl ochotnej obětovat Evansovou, tak by ho nejspíš zabil.“
„A tebe ne?“
„Já se uměl bránit.“
Sirius se zkusil zašklebit, ale místo toho se mu znovu zvedl žaludek.

Ranní kocovina byla spektakulární. Sirius doufal, že vlkodlačí metabolismu snáší alkohol líp než lidský, protože on si připadal jako vývar z hadrů na podlahu. Dlouho tažený a obohacený o exkrementy minimálně tří živočišných druhů. Bylo by fajn, kdyby v tomhle baráku zůstal alespoň někdo, kdo bude schopný extrémnějších intelektuálních výkonů. Třeba otevřít dveře.
Velice opatrně sešel po schodech dolů. V kuchyni už seděl Lupin. Dloubal vidličkou do míchaných vajíček a o čemsi diskutoval s Kráturou. Skřítek se právě nadechoval, aby něco řekl.
„Ne, ty mlč,“ namířil na něj Sirius prst. Nehodlal snášet kocovinu i skřehotání té obludy.
Lupin do něj zabodl vyčítavé oči. Podlité krví. Takže i vlkodlaci trpí na kocovinu.
„Krátura se mi chystal něco říct. A udělal mi vajíčka.“
Sirius měl pocit, že mu někdo zevnitř hlavy bodá do očí hřebíky. Doufal, že až tak daleko skřítčí magie nesahá.
„Co chceš?“ zamračil se na Kráturu. „Mluv.“
„Krátura by chtěl vědět… Kráturu by zajímalo… zajímalo, co o něm pan Regulus psal. Krátura měl zakázáno deník otevřít. Ale chtěl by vědět.“
Lupin už už otevíral pusu, aby mu to řekl. Ale vzápětí si to rozmyslel.
„Napřed mi ale řekni, co se stalo s tím medailonem, kvůli kterému Regulus zemřel. Pak ti povím, co o tobě napsal.“
Na to, co všechno včera vypil, mu to docela myslelo.
Skřítek svěsil netopýří uši.
„Krátura…,“ po nose mu stekla jedna obrovská slza. „Krátura nesmí,“ zavyl zoufale a uhodil hlavou do nohy od stolu. „Krátura musí mlčet.“
„Nech toho,“ Zarazil ho Lupin. „Nech toho, Kráturo. Regulus psal, že jsi věrný a že jsi plnil jeho příkazy lépe než by čekal, že je možné.“
„Opravdu?“ Krátura k němu obrátil obrovské kulaté oči.
Sirius měl chuť zeptat se na to samé. Nebo možná spíš na to, kde se v Lupinovi bere tolik soucitu.
„Mám nějakou šanci, že Regulův příkaz zruším?“ nadhodil.
„Pan Regulus byl… výjimečný,“ konstatoval překvapivě klidně skřítek. „Krátura nemůže prozradit.“
„Dobře,“ kývl Sirius. „Dobře, Kráturo. Necháme to tak. Zjistíme si to jinak.“
„Krátura smí říct,“ dodal najednou skřítek. „Smí říct panu Pettigrewovi.“

„Je to zatraceně nemožný,“ praštil Sirius do stolu, protože jeho bratr prostě nemohl nechat jediný náznak toho, co přesně se stalo. Jasně, že mohl existovat dramatický a nepříjemně detailní popis toho, jak umřel (Siriovi se už zase otočil žaludek vzhůru nohama a nebylo to z kocoviny), ale sdělit proč a co konkrétně Voldemortovi provedl, to ne. To by vůbec nebylo blackovské.
„Přijdeme na to,“ pousmál se vlkodlak.
„Jo, a jak, sakra? Jedinej člověk, kterej má šanci to z tý obludy dostat, je mrtvej.“
„Já si nejsem tak jistý,“ Lupin svraštil obočí. „Našli jen prst a asi bys měl vědět… Do háje, u Merlina, slíbil jsem, že to nikdy nikomu neřeknu. Obzvlášť ne tobě.“
Sirius se málem hystericky rozesmál. Copak ještě vážně byla tajemství, která by mělo cenu zachovávat?
Vlkodlak přikývnul jako by mu četl myšlenky.
„Už to nemá cenu tajit. Peter byl zvěromág. James vlastně taky, ale to už je jedno.“
„Pokud nebyl kočka a neměl devět životů, je to dost jedno.“
„Byl krysa. Což znamená, že se mohl snadno vypařit. Tělo nikdy nenašli a já coby údajný vrah ti můžu zodpovědně říct, že já ho tedy nezabil.“
„Do hajzlu,“ prohlásil Sirius.
„Přesně.“
„Takže hledáme blbou krysu, která se umí proměnit v člověka a v tuhle chvíli už může být kdekoli na zeměkouli.“
„Jo.“
„Jo,“ potřásl Sirius hlavou a obrátil do sebe další sklenici vody. „Jenomže ne dneska. Nevím, jak ty, ale já mám kocovinu až na půdu. Jsem rád, že vím, jak se jmenuju. Mám toho plný kecky. A už… už na to prostě nedokážu myslet.“
„A co bys tak chtěl dělat? Co se dělá u Blacků za těžkých rán?“
„Jsou dvě odpoledne. A popravdě správný Black by pil dál.“
„A černá ovce rodiny?“
„Snad bílá, ne?“ zašklebil se Sirius. „Být doma koukal bych se na telenovely a škemral u Damiena o kafe.“
Lupin se skoro usmál, což Siria potěšilo víc než by mělo.
„Kde je doma? A kdo je Damien?“ zeptal se.
Sirius si jen nespokojeně odfrkl.
„Spíš kdo byl Damian.“
„Sakra,“ Lupin ještě o odstín zbledl, díky čemuž prakticky splynul se zdí. „Nechtěl jsem... Nevěděl jsem...“
„Nepanikař. Damien není pod drnem. Šťastně a spokojeně si žije někde na předměstí San Franciska. Usoudil, že spíš než výhonek čistokrevného rodu chce mít doma ženskou, co mu porodí děti.“
„Bisexuání zmrd,“ odtušil vlkodlak.
„Byl docela fajn,“ pokrčil Sirius rameny. „Jen měl prostě jiný priority než mě.“
„Žil jsi v San Francisku? Promiň, nechci vyzvídat.“
„V pohodě. Jo, mimo jiné. Ve Frisku jsem nakonec zakotvil. Projel jsem půl světa. Takhle z venku se Británie vůbec nezdá tak velká. Nejdřív jsem prostě chtěl jen vypadnout. Jenomže pak...“
Odmlčel se a usmál. Najednou se mu před očima v celé šířce rozvinul ten malý kousek světa, který stihl navštívit. Víc vzpomínek, než dokázal udržet v hlavě. Vítr a vůně a strach a nepohodlí. Barvy. Svoboda.
„Pak jsem zjistil... Tohle bude znít blbě. U Merlina. Zjistil jsem, co je za obzorem. Jaký to je, úplně změnit perspektivu. Začít od znova a dokázat se o sebe postarat. Nerozhodovat se na základě toho, co se od tebe čeká. Já vím, že zdrhnout byla zbabělost, ale byl to nejlepší nápad, co jsem kdy v životě měl.“
„Rozhodně lepší než Azkaban.“
„Promiň, nechtěl jsem...“
„Ne,“ zarazil ho vlkodlak. „Tak jsem to nemyslel. Máš pravdu. Někdy je útěk ze všeho nejlepší nápad.“
Lupin se pousmál. Skoro nesměle a Siria napadlo, že by se mu určitě líbilo v nějakých pořádných horách. Někde úplně na vrcholku, kde nezbývá než polykat vítr a dávat si pozor na každý krok.

Alkohol měl na Siria zvláštní účinky. V první fázi sice většinou odpadl, ale někdy, když to doopravdy přehnal, nemohl další noc spát. Převaloval se na posteli, plácal se v podivném stavu mezi snem a bděním, který byl ještě únavnější než obyčejná nespavost, a přehrával si všechno, co pokazil v průběhu uplynulého milionu let. Po pár hodinách usoudil, že už ho to nebaví. Měl svoje zkušenosti. Nemělo cenu snažit se spánek přivolat. Raději se rozhodl zjistit, jestli se v knihovně rodu Blacků nedá přece jen sehnat nějaké zábavné čtení.
Ani si nebral hůlku. Dům číslo 12 na Griammauldově náměstí znal jak své boty. Všechny jeho rohy, všechny jeho zvuky... Až na ten jeden, který zaslechl, když šel kolem Lupinovy ložnice.
V první chvíli se chtěl tvářit, že o ničem neví. Stačilo by zajít za roh a už by to neslyšel. Bylo by to jednodušší. A zřejmě i taktnější. Jenomže Sirius nikdy nebyl zrovna dvakrát taktní osoba.
Zvenku do pokoje dopadalo právě dost světla na to, aby Sirius viděl, že Lupin sedí na posteli. Oči měl otevřené, ale díval se do prázdna. Tvář měl mokrou. Křičel. Tiše, ale neustále.
„Lupine,“ Sirius mu zatřásl ramenem. „Reme!“
Pořád žádná reakce. Nespal. Tohle nebyla obyčejná noční můra. Připomněl si, že musí zavolat Ifigenii.
„No tak,“ vzal vlkodlaka kolem ramen a doufal, že nedostane po hubě. „Prober se. Tohle není doopravdy.“
Netušil, jestli ho slyšel. Několik dlouhých minut se snažil předvádět všechna uklidňující gesta, která kdy viděl. Nic nefungovalo. Připadal si jako idiot, ale nehodlal přestat. Remus měl v očích to samé, co některé holky z Ifiina programu. Zatraceně. Představil si věž daleko v Severním moři. Styděl se za vlastní zemi. Takový trest si nezasloužil nikdo. A za nic.
„Reme, to bude dobrý. Nevrátíš se tam,“ pošeptal mu do vlasů. Netušil, kde se v něm bere ta drzost tohle slibovat.
Něco z toho, co zkusil, zabralo. Vlkodlak se najednou pohnul. Sbalil se mu do náručí jako promrzlá kočka.
„Promiň,“ zašeptal někam směrem k Siriovu koleni.
„To je dobrý,“ ujistil ho Sirius a pohladil ho. Vzhledem k uplynulým minutám to ani nebylo divné.
Lupin se třásl. Jako osika. Sirius přes ně přetáhl deku.
„Vyprávěj mi něco,“ řekl po chvíli vlkodlak.
„Pohádku?“
Měla to být sarkastická poznámka, ale vůbec tak nevyzněla.
„Ne, něco... Něco o tvých cestách. Jak vypadá svět za obzorem?“
A tak Sirius vyprávěl. O jeskyních, kterým na stropě svítily hvězdy. O špičkách hor, kterým vládl jen vítr a maličké kousky vody, které bodaly do tváře. O nepatrných ostrovech uprostřed nekonečného oceánu a o barvách, které ten oceán dokázal mít. O poušti a přízracích, které se v ní zjevují. O hlubinách moře, ve kterých zbývá jen modrá. O zazděné bráně v Jeruzalémských hradbách. O prastarých chrámech z červených cihel. O mrakodrapech jiskřících do tmy. O mostě zdobeném barevnými lampiony a o jiném, který je plný soch vyleštěných prsty lidí, kteří se jich dotýkají. O koberci z čajovníků. O slunci, co dokázalo hrát hlavní roli na pozadí kulis tvořených sopkami zvedajícími se nad vodní hladinou. O tom, že i úplněk je dobrá věc, protože dokáže moře posypat stříbrem. O létajících rybách.
Nevěděl, kdy Remus usnul. Ale popravdě řečeno doufal, že to bylo dřív, než přiznal, jak strašně moc se mu stýská po moři. Po tom nekonečném a teplém, které nevydechuje mlhu, když do něj zapadá slunce.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Rebelka

Julie, je to skvele :). Sice je to AU, ale osobne naprosto verim, ze to tak mohlo doopravdy byt. Sirius a Remus jsou paradne popsani. A Brumbal je zmetek - a ke vsemu jeste dokonale uveritelny, coz je nejhorsi. Jsem hrozne zvedava na pokracovani.

Obrázek uživatele Julie

Děkuju. Já jsem z toho popravdě lehce nervózní, protože je to takový vysloveně nevánoční. Nicméně, začínám propadat čím dál tím silnějšímu dojmu, že Brumbál bylk prostě zmetek i v kánonu.
Na pokračování se pracuje!

Obrázek uživatele Rebelka

Ja tu asi musim jeste jednou zaspamovat... Uz poctvrte si ctu ten kousek, kdy Sirius vypravi Removi o cestach. To je neco tak neskutecne nadherneho... uz zase ti zavidim talent :D.

Obrázek uživatele Julie

Každý jedno z popsaných míst jsem viděla:-) Ale zas na druhou stranu, všechna se psala sama.
Ale ještě jednou děkuju:-)

Obrázek uživatele gleti

stonásobně děkuji

Obrázek uživatele Julie

Rádo se stalo:-) Zkusím pohnout s pokračováním.

Obrázek uživatele Aries

a hele, to je ten můj pradávný námět :-) V životě by mě nenapadlo, že budu ještě na "starý kolena" napjatě číst ff Sirius/ Remus a že se mi to dokonce bude hodně líbit

Obrázek uživatele Julie

A není to tím, že tam není Snape? ;-)
Počkej, to je tvůj námět? Já to nevylučuju, ale nějak si nevzpomínám, že bych ti to bídně šlohla.

Obrázek uživatele Aries

Už na staré sosácké diskusi a předchozí soví poště jsem nadhazovala jako téma k literárnímu zpracování nebo aspoň k debatě, jak asi Sirius pátral, co se stalo s Regulem. Ale ať už přišla inspirace odtud nebo sama od sebe, rozhodně se nejedná o bídné šlohnutí, naopak jsem ráda, že to konečně někdo napsal.

Obrázek uživatele Julie

Jo takhle. Ono popravdě se v tom odráží poměrně velký množství prastarých debat na soví poště. Ale zas na druhou stranu, já detektivky moc psát neumím, tak nevím, jestli to naplní možný potenciál.

Obrázek uživatele Rya

Aspoň první kapitolu jsem stihla. Vypadá to moc dobře! Atmosféra tak skvěle zoufalá. Doufám, že budu mít co nejdřív čas si to dočíst (no, vlastně nedoufám... ale ono to počká tady na mě...)

Obrázek uživatele Julie

Děkuji, a samozřejmě doufám, že si to budeš mít možnost brzo přečíst a napsat komentář!

Obrázek uživatele Rya

Jakmile dokorektím! :-)

Obrázek uživatele strigga

Ach Julie, tohles mi neměla dělat. Přiznávám, že jsem si slíbila, že si tu nic nepřečtu, dokud sama nesplním svůj ježíškovskej rest. Jenomže pak nešlo odolat. A prostě.. ach jo. Vždycky jsem byla přesvědčená, že AU není nic pro mě a kanonický věci jsou mi mnohem bližší (zvlášť co se těchhle dvou týká). Jenomže tohle jsou.. tak strašně moc oni. A přitom je to úplně jiný. A zároveň.. ach jo. Asi se k tomu nedokážu pořádně vyjádřit. Prostě jen.. je to zatraceně dobrý. A na konci poslední kapitoly se ve mně něco sevřelo, což je pocit, kterej jsem nezažila už hodně dlouho. Při čtení teda - ale asi ani jinak. (Taky se mi stýská po moři.)
No nic. Tak jenom - díky. Smysluplný komentáře jindy.

Obrázek uživatele Julie

Děkuju:-) A krásný komentáře jsou mnohem lepší než smysluplnný:-)

Obrázek uživatele Gwendolína

Já jsem nadšená a natěšená na pokračování!

Obrázek uživatele Julie

Pokračování bude brzo. Ne snad, že bych si myslela, že to dopíšu, ale dalších pět kapitol bych ještě letos uvařit mohla.

Obrázek uživatele Rya

Kapitola 2: je to strašně dojemné a čiší z toho takový dojem, že propuštěním problémy... vlastně teprve začínají. Jsem napnutá jak kšandy.
(" Arogance trochu ubylo, ale pořád držel halvu vzhůru." - hlavu. Držel. Vzhůru.)

Kapitola 3: trochu mě mate ten příběh v minulosti, ale zamlouvá se mi to mezi nimi.
Kapitola 4: výborné dialogy. Ostré jako břitva.

Obrázek uživatele Rya

Kapitola 5: mám obecně slabost pro Kráturu a tady je strašně dojemnej a jako živej. O chemii mezi těmi dvěma psát nemohu, anžto se mi z toho chce plakat. A žádám si důkladného objasnění AU pozadí, někdy u piva!

-A A +A